Kategorie: Zápisky pana Záruby

S t á v k a !

Z cyklu "Olomoucké povídky" - Dalibor Záruba

Když jsme šli ranním chladem k tramvaji, viděli jsme v trávě u chodníku maličkého ježka. Ježčí mládě. Batolilo se neposečenou trávou a jako by si bylo vědomo nezranitelnosti pod soustavou svých růžových bodlinek, ...

Když jsme šli ranním chladem k tramvaji, viděli jsme v trávě u chodníku maličkého ježka. Ježčí mládě. Batolilo se neposečenou trávou a jako by si bylo vědomo  nezranitelnosti pod soustavou svých růžových bodlinek, nás si nevšímalo a už vůbec se nebálo. Čuk se k němu sehnul a že ho vezme do ruky.                                                 

„Neber ho, popíchá tě,“ řekl Venca a se zájmem sledoval, co bude.    

„Malí ježci nepíchají,“ řekl Čuk, a když dal ruku blíž, ježek se zabalil a nehýbal se.

 „Ale píchají,“ stál na svém Venca.                                                                                                                 

„Jak by mohli, nemají ještě čím,“ přisadil jsem si.                                                                       

„Mají bodliny, ne ?"                                                                                                                           

„Ale moc měkké, těma tě nepopíchají.“                                                                              

„Popíchají.“                                                                                                                                                                   

„Tak píchají malí ježci, nebo ne ?“ vstoupil do debaty Hans.                                                

 „Jedině těma směšnýma bodlinkama,“ nedal se Čuk.

„Jinak ne.“                                                               

„Hoši, kašlete na ježka, ujede nám tramvaj,“ řekl jsem a Čuk se zvedl. Šli jsme na zastávku a přišli  zrovna včas, trojka zrovna přijížděla z mírného kopečka od policejního ředitelství.  Uvnitř byl pouze šofér a jakási babka v šátku, sedící na sedadle úplně vpředu.                   

„Stejně, malí ježci nemůžou píchat, píchají jedině dospělí jedinci,“ obnovil debatu Čuk.  

„Záleží, o jakém píchání mluvíme,“ řekl Hans.

„Dospělí píchají určitě, tak i tak. Jinak by už dávno vymřeli.“                  

 „Jo takhle,“ dovtípil se konečně Čuk.                                       

Řehtali jsme se zbytek cesty až k Moravským železárnám, a tam nás smích rázem přešel, rachota byla před námi a nevěděli jsme, co budeme vlastně dělat.

Před vrátnicí stál postarší chlap v dílenském plášti a klobouku a očividně na nás čekal.

„Dobrý den, mládenci, vítám vás u nás,“ řekl na přivítanou.

„Dobré ráno, šéfe,“ řekl za nás Venca. „Tak co jste pro nás nachystal ?“

„Nebojte se, nic těžkého to není, to zvládnete. Vy nemáte nic na převlečení ?“ zeptal se, když viděl, že máme prázdné ruce. Jedině Venca měl svou aktovku.

„Ne, my budem fajčit takhle,“ odpověděl Venca.

„Tak poďte,“ řekl mistr a otočil se. Prošli jsme za ním vrátnicí a chodbou do prosklené kanceláře.

Mistr otevřel plechovou skříň a vyndal krabici od bot, v níž byly ochranné brýle.

„Nafasujte si brýle, bez nich ani ránu,“ pobídl nás.

„A tady rukavice na ty vaše studentské ručič-ky.“

„Nemusíte s náma jednat jak s holkama, my jsme tvrdí chlapi,“ řekl Čuk a narovnal svá široká ramena.¨       

„Tak pardon, nemyslel jsem to nijak zle,“ obrátil mistr.                                                                             

 „Já taky ne,“ měl Čuk poslední slovo.                                                                                                        

 Mistr nás zavedl do obrovské haly, v níž byly řady jakýchsi velikých strojů, a když jsme se shromáždili kolem něho, řekl : „Budete brousit odlitky. Každý bude mít svoji brusku a u ní je vždy bedna s neopracovanými odlitky a prázdná bedna. Obroušené budete dávat do té prázd-né, to je snad jasné. Do rána byste měli každý svou bednu obrousit, protože to u nás stíhají i učni v prvním ročníku. Já se na vás občas přijdu podívat. Můžete začít.“                                              

„A co máme brousit, šéfe ?“ zeptal se Venca, když se podíval do bedny s odlitky.                  

Mistr vzal z bedny jeden odlitek, který vypadal jako koncovka hasičské stříkačky. „Tady ten nálitek musíte ubrousit do hladka. Je to hliník a jde to docela dobře. Jasné ?“                 

„Jasné,“ zabručel Venca.    „Jo, a bruska se zapíná tímhle,“ ukázal mistr na vypínač na zelené obludě.

„Tak se do toho pusťte, já si jdu dodělat nějaké papíry,“ řekl mistr a odloudal se do své kukaně za rohem.                                                                                                                           

„Kolik těch odlitků může v té proklaté bedně být ? Sto ?“ dumal Hans a nasadil si ochranné brýle, se žlutou obrubou a poškrábanými skly.                                                                                

„To máš úplně jedno, stejně je musíš obrousit všecky,“ řekl Mora a zapnul brusku. Kotouče na obou stranách mašiny se roztočily a když se ve vysokých obrátkách ustálily, bruska vydávala svištivý hukot. Mora popadl jeden odlitek a začal brousit. Pronikavý hluk se zvýšil a od odlitku začaly lítat jiskry.                                                                                                                                  

Vzal jsem si také jednu tu stříkačku a zapnul brusku. Nálitek měl válcovitý tvar a byl silný a vysoký asi dva centimetry. Přiložil jsem nálitek ke kotouči a postavil se tak, aby jiskry lítaly kolem mě, nechtěl jsem se popálit. Hliník nálitku ubýval docela rychle, za tři minuty už jsem vybru-šoval do hladka.                                                                                                                                  

Když bylo v běhu všech pět brusek, hluk v hale byl nepředstavitelný, ale s tím se nedalo nic dělat. Brousili jsme asi hodinu a neopracovaných odlitků v bedně pomalu ubývalo. Spočítal jsem si, že za hodinu obrousím sedmnáct odlitků, do rána tedy asi sto padesát nebo šedesát. Nebavilo mě to, ale stejně jako ostatní kluci jsem peníze potřeboval, život na koleji a na Růžku nás stál měsíčně hodně. Třicet korun tramvajenka, padesát pokoj na koleji, osmdesát korun stravenky do menzy, kam jsme chodili jenom na obědy, večeře jsme si nekupovali. Krabička startek sice stála jen čtyři koruny a pivo na Růžku korunu dvacet, pokud jsme pili desítku. Dvanáctka byla za korunu  sedmdesát a přepychová plzeň korunu devadesát. Tak si to spočítejte a přidejte k tomu nějaký ten rohlík ke snídani a něco k večeři, a vyjde vám, že pět stovek, které jsme v průměru z domova dostávali, nám na měsíc nemohlo stačit. A tak jsme chodili na brigády, dnes do Moravských železáren, což nebyla nejlepší štace, protože jsme mohli chodit jen na noční směny. Na druhé straně noční šichta byla dobrá v tom, že trvala jen osm hodin, když jsme chodili na denní, museli jsme dělat deset hodin za jedenáct korun na hodinu. Za den to hodilo sto deset korun, z nichž jsme měli stovku čistého, deset korun si bral Studentservis za zprostředkování práce.     O půlnoci jsem toho měl dost. Z hluku mě bolela hlava a ruce mě z nezvyklé práce pálily. Vypnul jsem brusku a sedl si na jakousi umaštěnou bednu. Zapálil jsem si cigaretu a odpočíval. Zpozoroval to Hans a taky vypnul svůj stroj, a postupně se přidali i ostatní kluci. Ticho v hale bylo doslova léčivé.                                               

Seděli jsme a kouřili, až ticho přerušil Čuk. „Nevím, proč se ta fabrika jmenuje Moravské železárny, když tu brousíme pitomý hliník,“ řekl a potáhl z cigarety.                                              

„Buď rád, že nebrousíme železo, to bys ten nálitek brousil půl hodiny,“ řekl Mora.

„Stejně nechápu, jak to někdo může vydržet. Osm hodin denně šest dní v týdnu. Mě by za týden jeblo,“ řekl zamyšleně Čuk.

„Mě za tři dni,“ řekl Venca.

„ Dvě noční po sobě by stačily,“ přidal se Hans.

„Ale houby, taky by sis zvykl. Já jsem taky nevěřil, že sám  dokážu naložit stoosmatřicítku s vlekem elektrodami. To bylo nejhorší, je to velké jak krabice od bot, akorát že každá váží čtyřicet kilo,“ vzpomněl jsem si na svou nucenou roční brigádu u Hutních montáží.

„Za to musely být slušné prachy, ne ?“ zeptal se Venca.

„Kulové, měl jsem na hodinu čtyři kačky třiatřicet halířů. Hrubého.“

„To jsi nesehnal nic lepšího ?“

„No jednak jsem nic nehledal, protože tu brigádu mi dojednal děda, který dělal strážného u Hutních montáží, a za druhé jsem sám sebe přesvědčil, že je to dobrý trénink. Což byl.“

„A jak teda bereš tady tu onanii s těma odlitkama?“

„Čistě jako možnost vydělat si nějaké prachy, abysme mohli na Růžek. Jedna noční za týden se dá vydržet.“

„Kdyby aspoň ty blbé odlitky byly každý jiný,“ povzdychl si Čuk.

„A ty si myslíš, že až doštuduješ, že to nebude stereotyp ?“ zeptal se ho Hans. „Každý den ve stejné ordinaci se stejnou sestrou ?“

„Doufám, že ne. Možná to bude ve stejné ordinaci a se stejnou sestrou, ale pacoši budou každý den jiní. Mladé holky, paničky…“

„A zejména staří dědci, kterým budeš dělat protézy,“ skočil mu do řeči Hans.

„Sestru si vyberu krásnou a inteligentní,“ zasnil se Čuk.

„To víš, že jo. Dostaneš starou protivnou megeru, protože nikde nebude místo a šoupnou tě k ní,“ zpražil ho Hans.

„To máte nějak brzo pauzu,“ hartusil mistr, který se nám nepozorovaně objevil za zády.

„Šéfe, to je pauzička na cigo,“ bránil nás Venca.

„Taková přestávečka,“ dodal Hans a típnul cigaretu.

Vstali jsme a šli k bruskám. Nejblíže byla Morova a mistr šel k jeho bedně a prohlížel si hotové odlitky. Jeden vzal do ruky a cosi si bručel pro sebe. Hodil odlitek zpátky do bedny a vzal si jiný.

„Obroušené je to dobře, ale jestli budete furt kouřit, napíšu vám o hodinu méně,“ řekl a šel zpát-

ky do své kukaně.

„To bych mu neradil,“ řekl temně Venca.

Zapnuli jsme brusky a dali se do rachoty, stereotyp pokračoval. Nejhorší na něm bylo, že taková práce nás nemohla bavit, nešlo o nic tvůrčího. Bylo to na draka.

Ve dvě ráno, když už mi v hlavě dunělo, se ozvalo pronikavé hvízdnutí. Podíval jsem se po zvuku a viděl Vencu, stojícího nahoře na brusce a mávajícího rukama. Vypnuli jsme mašiny.

„Stávka !“ hulákal Venca. „Rozbijte stroje, berou dělníkům práci !“

„Jasně !“ vykřikl Mora a vylezl na svou brusku.

„Stávka ! Stávka !“ volal Hans a drápal se na stroj.

Vypnul jsem tu obludu a sedl si na bednu. Na brusku se mi lézt nechtělo. Zapálil jsem si cigaretu a pobaveně čekal, co se bude dít.

„Mechanizace je metla lidstva !“

„Chceme pětidenní pracovní týden !“

„Co pětidenní, třídenní !“

„A pětihodinovou pracovní dobu !“

„Sociální jistoty !“

„Já vám dám sociální jistoty ! Co zas blbnete, študenti ?“ řval mistr s opuchlou a otlačenou tvá-

ří, jak asi chrápal na stole.

Venca se otočil směrem k němu. „Stávkujeme proti nelidským pracovním podmínkám, což vy jako představitel vykořisťovatelské třídy nemůžete pochopit. Vám jde jenom o zisk, a na nás dělníky kašlete.“

„Na proletariát,“ nedalo mi to.

„Co to melete za blbosti ?“ nasupil se mistr. „Hybaj do práce !“

„Ani mě nehne,“ řekl Venca. „Dokud se nezlepší pracovní prostředí, stávkuju.“

„A co ti tak vadí, študente ?“ zeptal se mistr.

„Je tady aspoň dvě sta decibelů, v tom  se nedá pracovat.“

„Dvě sta čeho ?“

„Decibelů, to je jednotka na měření hluku, abyste věděl.“
„Tak abys věděl, já vám všem píšu do výkazu pro Studentservis o hodinu méně,“ naštval se mi- str.

„Počkejte, šéfe,“ řekl Mora. „My jsme to nedávno brali v marxleninismu, průmyslová revoluce a tak. Chtěli jsme si to vyzkoušet v praxi, ať víme, která bije.“

„Hoši, nedělejte ze mě vola, na to už jsem moc starý.  Ať vám nakonec neškrtnu dvě hodiny, bacha na to.“

„Na to nemáte právo,“ bránil nás Mora.

„Já myslím, že mistr má pravdu,“ řekl Venca.

Mistr se na Vencu překvapeně podíval. „No, uvidíme ráno, kolik toho budete mít obroušeného,“ řekl už trochu smířlivěji mistr a odešel se dospat.

„Co kurva blbneš ?“ napadl Vencu Čuk.

„Ale nic, chtěl jsem ho jenom trochu znejistět,“ řekl Venca a nasadil si brýle.

„Hoši, on nás chodí kontrolovat podle zvuku. Jak neslyší ten kravál, hned se přijde podívat, jest-

li fajčíme,“ dovtípil jsem se.

„Myslíš, že pozná, jestli jedou všechny brusky, anebo třeba jenom tři ?“ zeptal se Hans.

„To asi nepozná, ten jeho kancl je dost daleko.“

„Tak fajn. Budem se střídat. Zapnem všecky mašiny, ale brousit budem jenom na třech. Já si beru první půlhodinu,“ řekl Hans a zapnul stroj.

„Já taky,“ přidal jsem se.

„Ať to pára tlačí,“ a Čuk roztočil brusku.

Mora s Vencou si sedli na bedny a kouřili. „Stopuju třicet minut,“ řekl Venca a podíval se na hodinky.

Takhle se to dalo vydržet. Přibral jsem si k první půlhodině ještě druhou a měl jsem jistotu, že pak budu mít hodinu volno. Že asi nesplníme normu, to nás moc netrápilo, zkusíme mistra ukecat.

Čuk ještě experimentoval s jedním  odlitkem. Pokoušel se ho zaklínit ke kotouči tak, aby lítaly

jiskry, a když se mu to podařilo, spokojeně si sedl a sledoval svoje vylepšení. Měl kliku, že se díval, protože po chvíli odlitek vyletěl z brusky a kdyby neuhnul, mohl mít zlomenou nohu.

Přesně v šest ráno jsme vypnuli brusky. Bednu s obroušenými odlitky jsem měl za tří čtvrtin pl-

nou a to mi stačilo. Beztak to vycházelo asi na sedmdesát haléřů za jeden hotový odlitek, takže jestli jich obrousím o deset méně nebo více, přijdu o sedm korun, a to unesu.

Mistr přikvačil do haly okamžitě po tom, co přestalo to příšerné vytí. Obcházel bedny s hotový-

obrobky a zkoumal  jejich kvalitu.  Občas nějaký odlitek vzal do ruky a podíval se blíže.

My jsme unaveně seděli na bednách a pozorovali ho. Konečně byl hotov a obrátil se k nám.

„Pojďte za mnou do kanceláře,“ vyzval nás. Postavili jsme se do půlkruhu kolem stolu a čekali,

jak se to vyvine.

„Dejte sem ty vaše průkazky,“ nařídil nám.

Vytáhli jsme své sešitky, které byly něco jako pracovní knížky Studentservisu.

„Tak. Ludvík Návrat. To jste vy ?“

Čuk  přitakal.

„Píšu vám sedm hodin. Jednu hodinu strhávám za to kouření a stávku.“ A napsal do kolonky

sedmičku a podepsal se.

„Šéfe, to nemyslíte vážně,“ oponoval Čuk.

„Ale myslím.“

„Čuku, dej pokoj, mistr má pravdu,“ řekl Venca.

Mistr překvapeně vzhlédl.

„Co blbneš, Venco?“ naštval se Hans.

„Hoši, podívejte se na to mistrovýma očima. Dyť jsme fakt spoustu času prokouřili a prostávko-

vali, takže si tu hodinu strhnout zasloužíme,“ byl Venca na mistrově straně.

„Tobě úplně jeblo,“ utrhl se Mora.

„Pan Moravec ? Taky píšu sedm hodin,“ bavil se mistr.

„Šéfe, dlužíte mi jedenáct korun,“ řekl Mora a vzal si svůj sešitek.

Mistr nám všem nekompromisně napsal po sedmi hodinách a vyprovodil nás až před vrátnici.

„Ještě si rozmyslím, jestli budeme se Studentservisem pokračovat,“ volal za námi, když jsme šli na tramvajovou zastávku.

„My si zase rozmyslíme Moravské železárny,“ zamával mu Mora.

Měli jsme kliku a tramvaj přijela za chvilku. Míst na sezení bylo dost, kdo by taky kam jezdil v neděli v šest ráno.

Utahaně jsme se posadili a hudrovali na mistra a blbého Vencu, který si cosi mumlal pod nosem.

„Co si furt mrmleš, Véno?“ nevydržel Hans.

„Že se mnou nikdo nevyjebe,“ odpověděl Venca.

„Jenže mistr s tebou dneska vyjebal.“

„Kdepak, já jsem vyjebal s ním,“ řekl Venca. Otevřel aktovku a vytáhl z ní trochu zmačkaný klobouk. Porovnal ho a nasadil si ho na hlavu.

„Já jsem mu totiž ukradl klobouk.“   

Autor: Admin
Vydáno: 22.7. 2008 21:43
Hodnocení: 2.7 (celkem 599 hlasů)
Známkovat:  1 | 2 | 3 | 4 | 5 (jako ve škole)

Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel
Heslo

Komentáře