Z cyklu "Olomoucké povídky" - Dalibor Záruba
„Jedeš na víkend domů ?“ zeptal se mě Hans.
„Ani mě nenapadne, doma to znám. A kromě toho je v sobotu v Brodku fotbalový ples. A ty ?“
„Zůstávám tady, nechci, aby se fotr zas blbě vyptával, jak jde studium,“ odpověděl a zamyšleně
potáhl z cigarety....
„Jedeš na víkend domů ?“ zeptal se mě Hans.
„Ani mě nenapadne, doma to znám. A kromě toho je v sobotu v Brodku fotbalový ples. A ty ?“
„Zůstávám tady, nechci, aby se fotr zas blbě vyptával, jak jde studium,“ odpověděl a zamyšleně
potáhl z cigarety.
„Tak pojď se mnou na ten ples, tam bývá sranda,“ řekl jsem.
„A co tam budu asi tak dělat, mezi samýma fotbalistama, já význačný košíkář?“
„Za první už žádný košíkář nejsi, natož význačný. Kdy jsi naposledy hrál basket ? Tipuju, že na gymplu. A za druhé z tebe lehce fotbalistu udělám, to nebude problém. Akorát si vybereš, které-
ho budeš hrát,“ řekl jsem a už si představoval všechny ty brodecké fandy, jak budou valit oči.
„Náhodou, basket jsem hrál tady v Olomouci, dyť jsme měli na fakultě tělák,“ ohradil se Hans.
„Ale se svou figurou bych mohl být tak akorát brankář,“ řekl a já jsem viděl, že už tu myšlenku má pod kůží.
„Brankář ne, ti jsou moc nápadní, každý je zná z televize. Ale mohl bys být stoper, ti nejsou tak
na očích.“
„A z kterého klubu ?
„No, logicky to nemůže být Dukla, Sparta ani Slavia. Ani Baník. Co takhle Třinec ?“ nabízel jsem.
„Kdo tam hraje stopera ?“
„Myslím, že Karel Bujok. Bereš ?“
„Bujok ? Co je to za jméno ?“
„Asi polské, víš, jak to v Třinci a v Těšíně chodí. Tak bereš, nebo ne ?“
„Možná. Co oni hrajou ?“
„První ligu, ty ignorante.“
„Není to moc ? Abych nedostal přes hubu,“ strachoval se Hans.
„Neboj, to nehrozí. Opatřím ti ochranku, kdyby něco.“
„Stejně, já toho moc o fotbalu nevím. Nebude do soboty nějaký přenos ?“
„Teď v lednu ?
„No jo, to je fakt. Ale stejně bych potřeboval nějaké školení, ať nejsem za blba. Jakým systé –
mem hrajou, na jednoho či dva pivoty…“
„Nepleť sem basket, ve fotbale žádný pivot není !“
„Pěkně jsi mi na to skočil. Vážně, jaký systém praktikujou, pár jmen a tak.“
„To ti řeknu ve vlaku, beztak bys to do soboty zapomněl.“
„Tak dobře, poď na pivo, tam to ještě trochu proberem.“
„Jak ses vůbec do Brodku dostal ?“ zeptal se Hans, když nám pan Josef doručil první pivo.
„Naverboval mě Jura Němeček v Mikuldě. Nejdřív nás s Jurou lanařili nějací ragbisti, ale to se mi moc nepozdávalo, tak tvrdý nejsem. A když jsme je odpálkovali, napadlo Juru, že bych mohl hrát za ně fotbal. S námi seděli ještě Joska Kučera a Muchťar, a ty Jura ukecal taky.“
„Počkej, Joska Kučera přece hrál v Hradišti druhou ligu, ne ?
„Jasně, a o to to bylo pikantnější, protože Jura to nevěděl. Asi za tři dny přišel, že domluvil přá-
telák, aby se prý ukázalo, co v nás je. V neděli v deset dopoledne že hrajeme s Meochemou Pře-
rov. Tak jsme tam v neděli přijeli, zeptali se nás, kde chceme hrát, a já s Muchťarem že chceme
hrát v záloze a Joska že v útoku. Začalo se a ta Meochema byla hodně slabá. Joska si na půlce vzal balón a každému, koho potkal, dal jesle, až se dostal před brankáře. Chvilku před ním drib-
loval a pak mu znechuceně dal góla k tyči. ,Ten kokot nechtěl roztáhnout nohy, tak jsem mu to musel dát k tyčce,´smál se Joska, když šel zpátky na naši půlku.“
„Jak se dařilo tobě ?“
„Slušně, dal jsem jednoho góla hlavou po rohu, a taky Muchťar hrál dobře, rozuměli jsme si, protože jsme spolu často hráli na malém hřišti. Vyhráli jsme 7 : 2, Joska dal čtyři góly a fanouš-
ci se mohli zbláznit. Josku odnesli do šatny na ramenou a nám strkali do trenek prachy, mi to hodilo skoro dvě stovky. Joska se ale na to vykašlal, že prý cimbálovka je přednější, my s Much- ťarem jsme zůstali dodnes.“
„Hrajete za prachy ?“ zajímal se Hans.
„Není to bůhvíco. Nejlepší je vyhrát venku, za to máme padesát kaček. Za remízu venku je pět-advacet, za výhru doma třicet, za remízu doma dvacet a za prohru nic.“
„Ty vole, to je lepší, než Studentservis. Za dvě hodiny máš padesát, na to musíš u Popelnice makat půl šichty.“
„Jenže za padesát musíš vyhrát venku, a to není sranda. Hráli jsme v Bochoři a chvilku před koncem jsme vedli 2 : 0. Oni patrně měli nachystaný krizový scénář, protože najednou se na hři-
šti objevilo stádo krav a vyhnalo nás z placu. Zápas se nedohrál a musel se opakovat a nám se podruhé už tak nedařilo a prohráli jsme. První A třída v okrese Přerov není žádný med. Ale i tak, my vždycky v neděli hrajeme doma, dopoledne od deseti hodin. O půl jedné už jsem v hos- podě Havana u nádraží a co do večera sním a vypiju, neplatím. O to se vždycky postarají fan- dové. A v deset večer mi jede vlak do Olomouce.
„Krásná neděle,“ zasnil se Hans.
„Ručím ti za to, že na plese neutratíme ani kačku,“ řekl jsem.
„Už se začínám těšit,“ řekl Hans. „Dneska pivo platím já, i když správně bys měl jako fotbalový
profík platit ty.“
„Sezóna skončila v listopadu,“ namítl jsem. „Prachy za fotbal jsou dávno fuč.“
„No dobře, tak já to zatáhnu.“
V sobotu v podvečer v osobáku do Brodku pokračovalo školení. Seděli jsme na sedadlech proti
sobě a Hans se vyptával.
„Kdo je v bráně ?“
„Štros, v obraně hraješ s Lacigou, v útoku je nejlepší střelec manšaftu Karko. To je Slovák, abys
věděl.“
„Eště pár jmen potřebuju.“
„Myslím, že v obraně eště hraje Vašek. V záloze Jiskra, ten je z Baníku, potom Škereň a snad Vápeník. V útoku Franta Karko, Dušan Zbončák a Solčán. Všechno Slováci.“
„Jakým systémem hrajeme ?“
„Teď se hraje hodně čtyři dva čtyři. Pamatuješ, tak hráli naši v Chile. Řekni, že doma hrajete čtyři dva čtyři a venku čtyři tři tři, to bude stačit.“
„Jak si stojíme v tabulce ?“
„Po podzimu nic moc, sice Karko dává hodně gólů, ale taky hodně dostáváte. Budete rádi, když se zachráníte. Ale ještě je před vámi celé jaro.“
„Tak já dostávám hodně gólů, jo? No to tam budu za pěkného hňupa, už to vidím.“
„Sláva je relativní, i ve fotbale.“
„Mám sto chutí se na to vykašlat.“
„Neblbni, teď, když jsme si s tím dali tolik práce ? A nezapomeň, že s prachama jsme na tom jako vždycky. Švorc.“
„Dobře, dobře, už jsem zticha.“
Z nádraží jsme byli v sokolovně za pět minut a bylo krátce po sedmé, když jsme vešli do sálu.
V saku a kravatě jsem se cítil svázaně, nosil jsem je jenom ke zkouškám, ale pro jednou jsem se rozhodl to vydržet. Myslím, že Hans na tom byl stejně.
U dveří stál Míč a trhal lístky. „Nazdar,“ hlaholil, když mě uviděl. „Koho to máš sebou ?“
„To je kámoš, taky fotbalista. Hraje za Třinec. Karel Bujok.“
„Nazdar, Karel,“ podal Hans zkoprnělému Míčovi ruku.
„Karle, to je Míč, náš velký fanda. Kolik je vlezné ?“zeptal jsem se.
„U mě takoví fotbalisti neplatí,“ vzpamatoval se Míč a uvolnil nám cestu.
„On se fakt jmenuje Míč ?“ nechtěl věřit Hans, když jsme mířili ke stolu, od něhož nám mával Jura Němeček.
„Jak se jmenuje, to fakt nevím, ale každý mu říká Míč. Možná proto, že má tak kulatou hlavu. On dělá na železnici a je takový blázen do Sparty, že jezdí na každý její zápas, protože má drá- hu zadarmo.“
„Co ty tu děláš ?“ obořil se Jura na Hanse, když jsme došli ke stolu.
„Tak bacha, Juro. To je Karel Bujok z Třince,“ upozornil jsem ho.
„Jo takhle,“ smál se Jura. „Nechcete si dát bundy do šatny ? Je na balkoně.“
Svlékli jsme si bundy a já jsem s nimi vystoupal na balkon. Mezi věšáky se motal Kosťa, náš věčně mrzutý fotbalový hospodář.
„Nazdar Kosťo, schovej nám tady ty dvě bundy, buď tak hodný,“ řekl jsem mu.
„Chceš lístky ?Mám jich málo.“
„Lístky nepotřebuju, hlavně je nedej někomu jinému.“
„Žádný strach, dám si je sem bokem,“ a vzal bundy a zmizel mezi stojany s věšáky.
Sešel jsem dolů k našemu stolu. Už tam seděl Car, náš útočník s nevyzpytatelnou kličkou a velký sólista.
„Zdar chlapi,“ pozdravil nás. „Vítám v Brodku slavného Bujoka. Míč už mi referoval, ten vysle-
pičí i to, co neví.“
„Jdem do pekla, než se to rozjede,“ navrhl Jura a zvedl se od stolu.
Zamířili jsme prostředkem poloprázdného sálu k jevišti. Uprostřed byla dvířka a za nimi strmé schody. Sešli jsme dolů do místnosti s nízkým stropem. Všechno bylo do červena, protože pro –
stor ozařovaly rudé lampiony. U baru stálo pár chlapů a mezi nimi Svaťa a Žirafa, moji spolu-
hráči z obrany. Protlačili jsme se k nim a Jura objednal: „Čtyři koksy.“
„Co?“ vypadlo z Hanse.
„Neznáš koks, nebo co ?“ divil se Jura.
„To jsem eště nepil,“ řekl Hans.
„Místní specialita. Nebolí po ní hlava,“ vysvětloval Jura a Car se jenom vědoucně usmíval.
Chlapík za pultem před nás postavil čtyři malé panáky rumu, na nichž byla kostka cukru a zrn-
ko kávy. Ťukat nemělo cenu, a tak jsme si dali do úst cukr s kávou a rum vypili. Zatímco jsem kousal, Car objednal další rundu.
Přistoupili k nám Svaťa, hromotluk se zlomeným nosem, a jeho protipól Žirafa, štíhlý a šlacho-
vitý. „Co si dáte, chlapi ?“ optal se Žirafa.
„Nedivoč, teď jsme měli dvě rundy,“ usměrnil jsem ho.
„Tebe neznám,“ řekl pomalu Svaťa.
„To je stoper Bujok, co hraje za Třinec,“ řekl jsem.
„Svaťa. Vítám tě,“ podal Hansovi ruku.
„Honza,“ zapomněl se Hans.
„Si dělá srandu, jmenuje se Karel,“ řekl jsem Svaťovi. Jura s Carem se nepokrytě řehtali.
„Já jsem Pavel,“ řekl Žirafa. „Chtěl bych mít tvoji výšku,“ záviděl.
„Někdy je to na škodu, být vysoký není všecko. Já zase nejsem tak obratný, jak bych chtěl být,“
dostával se Hans do role.
„No ale ve vzduchu jsi určitě dobrý,“ chtěl vědět Svaťa.
„Když hraje první ligu, tak musí být dobrý,“ vmísil jsem se do debaty.
„To je fakt,“ uznal Svaťa.
„Tak dáte si s náma?“ nepřestával Žirafa.
„Když jinak nedáš..“ řekl jsem a Žirafa se otočil a objednal.
„Teď asi máte zimní pauzu, že ?“ vyptával se Svaťa.
„Příští týden jim začíná zimní příprava. Teď má Karel poslední volný víkend, tak přijel za mnou do Olomouce,“ pomáhal jsem Hansovi. „Dneska si eště může vypít, ale od zítřka ho čeká
tvrdý život.“
„Znáte se dlouho ?“ Žirafa se vrátil od pultu a v ruce měl tácek se šesti panáčky.
„Jednu dobu jsme byli skoro sousedi, eště než Karel přestoupil do Třince,“ vymýšlel jsem si.
„Na zdraví,“ řekl Žirafa a nabídl nám tácek.
Vzali jsme si štamprle a hodili je do sebe.
„Dík, chlapi. Zatím stačilo, musím myslet na životosprávu,“ řekl Hans.
„Však se eště uvidíme,“ řekl Žirafa a věnoval se Svaťovi.
„Teď bych si dal pivo. Mám v hubě jak v cukrárně,“ řekl jsem.
„Já taky. Poď, vypadnem odsaď.“
Vylezli jsme do sálu, který se mezitím slušně zaplnil. Za pivem jsme museli na opačnou stranu do výčepu. Co čert nechtěl, Míč asi skončil svoje hlídkování u dveří a už popíjel pivo ve výčepu.
Když nás uviděl, hned objednal dvě piva, a když je v cuku letu dostal, zamířil k nám. Podal nám sklenice a přiťukl si s námi.
Dychtivě jsem se napil, studená desítka po všem tom cukru a kávě chutnala skvěle.
Míč se nemohl dočkat, až dopijeme. Sotva jsme vydechli, vrhl se na Hanse.
„Karle, kolik ti je ?“
„Pětadvacet,“ řekl po pravdě Hans.
„Kurňa, to bys měl být starší. Dyť jsi hrál v lize už v ročníku 63 – 64, ne ?“
„To víš, začínal jsem hodně mladý,“ vykrucoval se Hans.
„V osmnácti na stoperu, to je docela rarita,“ kroutil hlavou Míč. „A jak nejradši kopeš ?“
„Placírkou,“ odtušil Hans.
„No placírka je sice nejpřesnější, ale daleko jí nedokopneš. A když potřebuješ daleký odkop, tak jak kopeš ?“
„Bodlem, vole,“ řekl naštvaně Hans.
„Bodlem ?“ nechtěl věřit Míč.
„Představ si, že jo.“
Míč fofrem dopil svou sklínku a vypálil z výčepu, aby o horkých novinkách informoval ostatní.
Hans pil a kroutil hlavou.
„Co se ti nezdá ?“ zeptal jsem se.
„Je to tady jeden blázen vedle druhého.“
„Dyť jsem ti říkal, že Brodek je panoptikum. Tady by se Hrabalovi líbilo.“
Ze sálu zazněla hudba a pak zpěv. „Dívka pihovatá“ od Pavla Nováka a skupiny Synkopy. Vy-
koukl jsem ze dveří a na jevišti byl fakt Pavel Novák se svou kapelou. Znali jsme se, Pavel studo-
val tělocvik na stejné fakultě, jako já. Před dvěma lety skončil a vrátil se do rodného Přerova.
„Hraje tu Čuňas,“ oznámil jsem Hansovi.
Dopili jsme pivo a vrátili se k našemu stolu. Poslouchali jsme muziku a pozorovali tančící dvoji-
ce, které se vyrojily na parket s prvními tóny.
Třetí písnička byla od Beatles. „Desmond has a barrow on the market place“ zpíval Pavel a my
s Hansem jsme se hned přidali. Vstali jsme a šli pod jeviště a hulákali jsme společně s Čuňasem.
Po chvilce si nás všiml a začal se smát, ale zpíval dál, i když se musel přemáhat.
Když dozpíval a lidi začali tleskat, Pavel došel na kraj jeviště a řekl : „Přijďte o pauze do šatny.“
Vrátili jsme se ke stolu a kouřili a čuměli na tanečníky. Žirafa temperamentně vytáčel hezkou blondýnku, Svaťu vidět nebylo, ten, milovník slivovice, se asi definitivně utábořil v pekle.
Jura Němeček s Carem donesli po litrovce vína a jednu láhev hned rozlili do skleniček. Spoko-
jeně jsme upíjeli a čekali na přestávku. Ta přišla asi po hodině, a tak jsme se vypravili do šatny,
která byla za dveřmi vlevo od jeviště.
„Ahoj kluci, vás bych v Brodku nečekal. Co tu děláte?“ přivítal nás Pavel.
„Já tu hraju druhý rok fotbal, a Honza je tu se mnou jako Karel Bujok,“ odpověděl jsem.
„Jako kdo ?“ divil se Pavel.
„Jistý Bujok hraje v Třinci stopera, a my si trochu děláme z místních fandů srandu. Všude ho představuju jako Bujoka a máme velký úspěch,“ chlubil jsem se.
„Abyste nenarazili,“ řekl Pavel. „Nemáte hlad ?“
„To víš, že máme.“
„Tak si na mě dejte guláš, máme ho gratis.“
„To by bylo fajn. Kde se dává ?“
„Ve výčepu.“
„Dík, Pavle, už tam fičíme.“
Přešli jsme celý sál a vešli do výčepu, kde bylo narváno.
„To nemá cenu, přijdeme, až zase začnou hrát,“ řekl Hans. Otočili jsme se a vrátili se k našemu
stolu. Klábosili jsme s Jurou a Carem až do chvíle, kdy se Pavel s kapelou vrátili na jeviště a spustili nanovo.
Jakmile se parket zaplnil, zvedli jsme se a šli do výčepu. V pravém rohu stála babka u velkého kotle, vedle něhož byly haldy nakrájeného chleba.
„Paní, my jsme technici od Pavla Nováka. Prý bysme tu mohli dostat guláš…“
„To jste tu dobře,“ řekl babka a do dvou polévkových talířů nalila po sběračce. „Tady si vemte chleba.“
Vzal jsem si velkou patku měkkého čerstvého chleba a lžíci. Přesunuli jsme k jednomu ze dvou stolů u okna a jedli jsme. Guláš byl výborný, silný a ostrý.
Když byl talíř prázdný, měl jsem ještě hlad. Zašel jsem za tou pohostinnou babkou.
„Paní, takový guláš jsem eště nejed. Nedáte nám nášup ?“
„To víte, že jo.“ Trochu se zapýřila. „To jsem ráda, že vám chutná.“ A nalila mi další vrchova- tou sběračku s kousky masa, stejně jako Hansovi, který se objevil vedle mě.
„To jste vařila vy?“ zeptal se Hans. „Nedáte mi recept ?“
„Musíte dát tolik cibule, kolik masa, to je základ,“ řekla polichocená babka.
Po druhém talíři jsem měl příjemný pocit plnosti, ale tušil jsem, že to nevydrží dlouho. Když jsme vraceli prázdné talíře, zeptal jsem se : „ Můžeme přijít ještě jednou ?“
„Klidně přiďte, máme ho dost.“
Sotva jsme se usadili u stolu, dostal jsem herdu do zad. Kolem přešel Žirafa a širokým gestem nás zval do pekla. Nedalo se nic dělat, šli jsme za ním, ale zas tak proti srsti nám to nebylo. Pro-
pletli jsme se mezi tanečníky a do pekla jsme dorazili ve chvíli, kdy Žirafa u pultu objednával
další drinky. Byl tam pochopitelně Míč i Svaťa, už lehce brunátný.
Postavili jsme se kousek bokem od nich, ale nebylo nám to nic platné, Míč se hned k nám přito-
čil a za ním přiťapal Svaťa. Žirafa donesl tři koksy.
„Mně se furt nechce věřit, že jsi hrál ligu a na stoperu k tomu v nějakých osmnácti letech,“ za-
čal znova Míč svoji písničku. „A že přesně kopeš bodlem, to mi taky nejde do hlavy.“
Hans mlčel a já jsem se bavil.
„Hele, jak jste hráli na Spartě?“ dotíral Míč.
„No prohráli jsme,“ řekl Hans.
„To jo, ale kolik ?“
„Jak si to mám pamatovat ?“
„To bys teda měl, protože stoper si musí pamatovat každý gól, který jde přes něj.“
„Třeba mám špatnou paměť. A třeba jsem na Spartě nehrál,“ bránil se Hans.
„Ale hrál, vždyť jsem na tom zápase byl. Ale tos ještě neměl ten knír.“
„No a ?“
„Jestli si z nás neděláš srandu.“
Svaťovi to pomalu začalo docházet a trochu se mračil. Udělal jsem krok k Žirafovi a pošeptal jsem mu : „Pavle, kdyby něco, pomoz nám. On to není žádný Karel Bujok, ale můj kámoš Hans z Olomouce. Trochu jsme si chtěli z těch buranů vystřelit.“
Žirafa se široce usmál a přikývl.
Svaťa zbrunátněl ještě víc a chytil Hanse za klopy saka. „Tak ty tak, jo ? Myslíš si, že si z nás budeš dělat prdel ? Že jsme vesničtí křupani ? Jo ?“
Žirafa chytil Svaťu za ruce. „Nech toho, nebo budeš mít co dělat se mnou,“ řekl Svaťovi zblízka
do očí.
„Nebudu se rvát na našem plese,“ zahučel Svaťa a pustil Hansovy klopy. „Ale dáš jednu rundu, ať je to, jak to je.“
„Co si dáš, koks ?“ zeptal jsem se.
„Slivovicu, koksu už jsem měl dneska dost.“
Došel jsem k pultu a koupil malou slivovici a čtyři koksy. S plným táckem jsem se vrátil k ostat-
ním a nabídl jim pití. Když si všichni vzali, řekl jsem : „Na zdraví !“
Napili jsme se, a vtom se ze sálu ozvaly výstřely.
„Že by zas ti blbí myslivci ?“ řekl Žirafa, hodil prázdnou skleničku na tácek a běžel do sálu. Po-
ložil jsem tácek na pult a šel ke dveřím. Uprostřed sálu stál chlap v mysliveckém a s brokovnicí
v rukou. Zařval „Hop!“ Druhý chlap, stojící pět metrů od něj, podřepl a oběma rukama vyho-
dil do vzduchu mrtvého bažanta. Chlap s puškou sledoval dráhu ptáka a když ten byl v kulmi-
načním bodě, vypálil a netrefil. Vypálil z druhé hlavně, tentokrát přesně. Shora se sypalo peří a
kusy omítky ze stropu. Ženské ječely a chlapi se smáli.
Žirafa doběhl k střelci a brutálně mu levou rukou vyrval pušku a pravou mu dal hlučnou hos-
podskou facku. Když to viděl nadhazovač, spěchal kolegovi na pomoc, ale Žirafa udělal plavný úkrok, naznačil úder pravačkou a levou rukou nadhazovače praštil. To už byl na bojišti i Svaťa
a zajímal se, jestli na něj zbyl nějaký soupeř.
Žirafa hodil brokovnici na zem, otočil nadhazovače a strkal ho před sebou k východu. Svaťa chytil za límec střelce a následoval Žirafu.
Od jednoho stolu se zvedali další tři myslivci, ale chlapi od okolních stolů vyskočili a zatlačili je zpátky do židlí.
„Ty vyhoďte taky!“ křikl na ně Žirafa. Chlapi se nenechali dlouho pobízet, ale myslivci si už sbí-
rali svoje lovecké torby, klobouky a pušky, a klidili se k východu.
Sedli jsme si k našemu stolu, kde se Jura Němeček s Carem prohýbali smíchem. Za chvíli šel kolem Žirafa a u našeho stolu se zastavil.
„Ožerou se na honu a pak přijdou sem a blbnou. Loni udělali hasičům to samé,“ ulevil si.
„Pavle, díky za pomoc v pekle,“ řekl jsem.
„To nic nebylo. Ale nakonec stejně na facky došlo. He he, Bujok,“ ukázal na Hanse a zasmál se.
„Co bylo v pekle?“ zajímal se Jura.
„Málem jsem dostal na budku,“ řekl Hans.
„Od koho ?“
„Svaťovi došlo, že si z něho děláme prdel, a chtěl se rvát. Žirafa se nás zastal,“ řekl jsem. „Ale
všechno zavinil Míč svýma blbýma dotazama.“
„Jakýma ?“
„No chtěl vědět, jak hrál Třinec na Spartě, a Hans to nevěděl. A že prý na Spartě Bujok neměl
žádný knír. A tak podobně a furt dokola.“
„A Žirafa že by se prát nechtěl ? To je divné…“ řekl Jura.
„Žirafovi jsme to řekli. Ten se dobře bavil a pak zpacifikoval Svaťu.“
„Bylo to vážné ?“
„No moc nechybělo. Svaťa držel Honzu pod krkem.“
„Za klopy,“ řekl Hans.
„Já jsem si hned říkal, že si hrajete s ohněm,“ řekl Car. „Ti chlapi nejsou špatní, ale nemají rá –
di, když si z nich někdo utahuje.“
„Kdo taky má ?“ řekl Hans.
„No, eště že to dobře dopadlo.Nimrodi jsou na tom hůř,“smál se Jura.
A tak jsme seděli a kecali a popíjeli. O půl druhé jsme měli tuto bilanci : osm gulášů, devět náv-štěv pekla a žádný tanec. Dodržel jsem svůj slib, Hans neutratil ani korunu, já akorát za tu jed-
nu rundu v pekle.
Zrovna jsme se dohadovali, v kolik pojedeme domů, když se z balkonu ozval řev.
„Samoobsluha !“ křičel Kosťa a shazoval do sálu kožichy, kabáty a bundy. Ženské vyskákaly od
stolů a hledaly svoje svršky.
Na závěr si Kosťa nechal klobouky a čepice, které plachtily nad parketem, a shodil i pár silono –
vých tašek, v nichž byly boty na přezutí. Občas trefil nějakou ženskou po hlavě a ta začala vřeš-
tět a zvyšovala všeobecný zmatek.
Sledoval jsem, jestli sletí i naše bundy, ale Kosťa na ně patrně zapomněl, anebo držel své slovo a hlídal je. Vyšel jsem nahoru a vzal svoji a Hansovu bundu.
„Pěkný závěr,“ řekl jsem Kosťovi.
„Fotbalisti musí mít vždycky originál ples, to jinak nejde,“ řekl a skromně se umsíval.
„Tak zdar, už se těším na jarní sezónu,“ řekl jsem.
„Já taky. Pozdrav toho Bujoka. Zdar.“
Chytili jsme osobák o půl třetí.
Autor: dala
Vydáno: 23.7. 2008 20:48
Hodnocení: 2.7 (celkem 756 hlasů)
Známkovat:
1 |
2 |
3 |
4 |
5 (jako ve škole)
Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.