Z cyklu "Olomoucké povídky" - Dalibor Záruba
Když jsme se oblíkali, bylo pořád ještě horko. Takové vedro, jaké má ve zkouškovém období uprostřed června ve starém univerzitním městě být. Studená sprcha pomohla jen na chvilku, ...
Když jsme se
oblíkali, bylo pořád ještě horko. Takové vedro, jaké má ve zkouškovém
období uprostřed června ve starém
univerzitním městě být. Studená sprcha
pomohla jen na chvilku, a Ruda Škarka, můj spoluhráč, byl znova orosený minutu
potom, co se utřel hrubým fasovaným ručníkem.
,,Ty vole, já mám žízeň jak starý
chlap," řekl jsem a strkal nohy do šedých tesilek. Seděl jsem na jednom z
dřevěných lehátek, kterých bylo kolem nás plno a která pamatovala lepší časy.
Mnohá se už rozpadala, protože byla určitě starší než já, a mně bylo
necelých dvacet.
,, A že jsme toho dnes vychlastali.
Já měl tři piva a k tomu jsme vyhráli čtyři kofoly s rumem. A bude líp, až
vyhrajem," odpověděl Ruda a natahoval si přes hlavu seprané triko.
,, Nebo ještě hůř. Bo když vyhrajem,
tak se vybulíme. U nás se praví : jez do polosyta, pij do vybulení. A to nás
čeká, bo šestnáct litrů rumu je moc aji na nás dva," řekl jsem a Ruda se
rozveselil tím svým nakažlivým úsměvem,
kvůli kterému na něj ženské letěly, a bylo jich dost. Ale nebyl to jen ten
úsměv, co na holky platilo. Ruda byl hokejový bek a měl na to taky figuru.
Pocházel odněkud z Vysočiny, kde se rodí hodně dobrých hokejistů, protože tam
jsou tuhé zimy,
My jsme se Rudou dali dohromady
náhodou na jaře, ale brzo jsme se výtečně sehráli, a teď jsme dokonce
ohrožovali nekorunované krále koupaliště, bratry Romsyovy, což byli bývalí
plavci, ale už trochu starší a oplácanější. Právě je dokázal Ruda vyhecovat k
nejvyšší sázce sezóny. Znáte to, jak to vždycky začíná. Nejdřív o pivo, pak o
dvě, o čtyři, o osm. Nebo o kofolu s
rumem , o dvě, o čtyři. A když prohrajete, tak se hned druhý den hraje odveta o
dvojnásobek. Teď bylo v banku šestnáct litrů rumu.
,, Neboj, Romzíky můžem porazit.
Kondička už jim trochu chybí, a když budem dobře blokovat, dáme jim na frak. A
pak to roztočíme. Možná jim trochu necháme," zasnil se Ruda a měl se k
odchodu.
,, To víš, že jim dáme. Já už se
těším na ty tvoje kravince," řekl jsem a představil jsem si, jak Ruda ničí
Romzíky svou specialitou. Když soupeři nestačili nebo zapomněli blokovat,
dokázal vysokou nahrávku na síť ztlumit na prsou tak, že míč dopadl těsně za
síť a téměř nevyskočil. Kravinec.
,, Deme ?" zeptal se Ruda a
přehodil si plátěný sportovní pytel přes rameno.
,, Deme," řekl jsem a svoje už
hodně ošoupané tenisky jsem strčil pod lehátko. Beztak je budu zítra
potřebovat, a venku aspoň trochu proschnou. Že by je někdo ukradl, to
nehrozilo, špičky měly úplně prodřené. Zaklapl jsem aktovku a vyšli jsme kolem
pokladny ke starým cihlovým hradbám.
Bylo po sedmé a pořád bylo vedro.
Prošli jsme mezi vysokými kaštany na
kovový můstek přes Bystřičku a vešli do parku. Tam byl konečně stín.
,, Co děláš dneska večer ?"
zeptal se Ruda, když jsme vkročili na kočičí hlavy Dolního náměstí.
,, Měl bych se učit, ale marxák
počká. Asi dám přednost tekutinám. Mám bordel v jontech. Potřebuju
tekutiny. A je sobota večer," řekl jsem unaveně a přehodil si aktovku do
druhé ruky. Musím si pořídit nějakou sportovní tašku, aktovka už je fakt z
módy.
,, Já du do Slovanu na pivo, mám tam
spicha s hokejistama. Těch zápasů bylo dneska nad hlavu. Pár orosených, to bude
jiné kafe, než to pivo z kelímku na koupáku," řekl Ruda a nabídl mi
cigaretu.
,, Dík, teď nechcu. Dám si až v hospodě.
Asi zapadnu do Studentského klubu, tam to bude hučet. Je přece zkouškové období, ne ?" řekl
jsem.
,, Já, až se podruhé narodím, půjdu
študovat tělocvik. To je život. V kolik zítra ?" zeptal se Ruda na rohu u
restaurace Opera.
,, V deset ?" řekl jsem.
,, To je akorát," řekl Ruda.
Prošli jsme kolem vinárny "U rybiček" a byli jsme u kamenného oblouku
nad ústím Švédské uličky do náměstí.
,, Tak zítra. Ve formě," řekl
Ruda.
,, Bez obav. Zdar," řekl jsem, a Ruda kouřil a šel dál směrem k
zimáku.
Zůstal jsem ještě chvíli stát a
díval se na tu nádheru kolem. Obrovská radnice, morový sloup, kašny, a kam jsem
se podíval, všude staré důstojné domy. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že mám
takovou kliku a chodím do školy právě ve městě, které mi pro studium připadalo
ideální, a v němž taky přede mnou studoval můj brácha. Náměstí bylo zpola
zalito červeným světlem zapadajícího slunce a moc se mi líbilo. Nesmím to
pokazit, umiňoval jsem si, těch pět roků tu musím vydržet a užít si to, co to
půjde.
Otočil jsem se a prošel úzkým
průchodem mezi starými kamennými zdmi na širší prostranství před Studentským
klubem. Dveře byly otevřené a pronikal jimi neurčitý šum hospodské zábavy. Klub
byl zrovna nejpopulárnějším střediskem studentských hrátek, otevřeli jej na
konci zimního semestru a pořád v něm bylo plno.
Sešel jsem po schodech do suterénu a
rozhlédl se po úzké místnosti s barem na konci. U druhého stolu vpravo, v pseudogotickém
výklenku, seděl Capejšek, Twist a Jura Němeček, kluci od nás z koleje. A
s nimi Tom Jurka, místní playboy. V létě plavčík, v zimě
lyžařský instruktor, děvkař průběžně. Vedle něj seděl nevýrazný mladík. Zamířil jsem k nim.
„Hele, další blbej, ale opálenej,“ halasil Capejšek. „Sedni
k nám.“ Blbí, ale opálení, tak nám tělocvikářům říkali študáci
z jiných oborů, ale myslím si, že to mysleli vážně asi tak napůl. Spíše
z nich mluvila závist, protože naše studium k závidění opravdu bylo.
Byli jsme pořád na hřišti, v bazénu nebo na horách. Capejšek už byl v pátém ročníku na
fyzice a chemii a za pár dní měl promovat. Teď byl v nejšťastnějším období
studentského života : státnice z krku, promoce za dveřmi, a mezitím se jen
slavilo. Což byl zřejmě i dnešní případ.
„Co si dáš ? Zvu tě. “ Capejšek se
velkopansky rozmáchl a málem porazil
flašku s vínem. Bylo jasné, že už má trochu draka.
„Nejdřív pivo, pak se uvidí.“ Sedl
jsem si a pitomou aktovku hodil do kouta. Přes rameno jsem viděl, že se
k nám blíží Franta, vykutálená polovička dvojice pinklů, kteří sem přešli
z bůhvíjakého pajzlu, a teď si pořídili fialové vestičky a motýlky a hráli
si na velký svět. Šejdířství měli v genech.
„Františku, jedno pivo,“ žízeň jsem měl pořád strašnou.
„Pivo jen k jídlu. Co si dáš ?“ Považovali za samozřejmé, že
studentům se tyká.
„Asi hemendex, a pár krajičků chleba. A to pivo hned, jo ?“ Fakt jsem
se nemohl dočkat.
„Tak jednou
šunčičku s vejci, jedno pivečko,“ ševelil Franta, napsal mi lístek a
položil jej ke mně na stůl.
„Ale kurva, napiš to sem,“ prohlásil Capejšek a můj lístek zmačkal a
hodil do popelníku. Líbilo se mi, že Frantovi tykal. Což bylo koneckonců jedině
správné.
„Tato, neblbni, mám prachy,“ chabě jsem se pokusil protestovat.
„Já vím, eště dneska a možná do zítřka. Nebuď malej, dostal jsem od
našich zálohu na promoci, tak jí trochu utrhnem drápky. Hostina holt nebude
v Národním domě, ale zvolíme trochu komornější prostředí a méně zlodějské
ceny.“
Opřel jsem do židle a pod stůl natáhl unavené nohy. Zapálil jsem si
první večerní cigaretu a nedočkavě čekal na pivo.
Franta byl zpátky v cuku letu. Postavil na stůl orosenou láhev
dvanáctky a pak trochu nalil do sklenice. „Prosím,“ řekl úslužně a smetl ubrouskem
se stolu drobty, které viděl jen on. Tušil dobrý kšeft, Tata Capejšek byl
v ráži a to se pinklovi zamlouvalo.
„Můžu si dát ještě jedno ?“ zeptal jsem se.
„Jasně, že můžeš,“ odpověděl místo číšníka Capejšek. „Viď, Frantíku ?“
„Moc se mi to nelíbí, ale dneska udělám výjimku. Nechceme tady
z toho mít pivnici, víš“ odpověděl Franta.
Naklonil jsem sklenici a nalil pivo dovnitř po skle, aby moc nepěnilo.
S chutí jsem se napil, dvanáctka chutnala báječně.
„Tak co, mladej, jak de škola ?“ zeptal se mě Capejšek.
„Tělák bez problémů, zemák taky, jenom kdyby nebyly takové blbosti, jak
je marxák a tak. To mě nebaví.“
„Holt ty zkoušky budeš muset udělat, nás to taky neminulo,“ řekl
Capejšek. „V prváku je MDH, ne ?“
„Vyhráls aspoň ?“ chtěl vědět
Jura. „Když do balonu neumíš ani kopnout ?“ hecoval mě.
„Bez obav, za ten tvůj Bivoj Brodek bych mohl hrat aji s protézou.“
„Za první Slavoj Brodek u Přerova a za druhé hrajeme 1.A. třídu. Ty bys
nepřekopnul
ani velké
vápno,“ útočil dál Jura.
„To je možné. Víš, nemám rád protihráče za zádama, mám je radši před
sebou. A nohejbal hraju s Rudou Škarkou a dost vyhráváme. Dneska všecko.“
„S tím hokejistou ?“ ptal se Tom.
„Jo.“
„On je dost na baby, že ?“ cítil Tom konkurenci.
„Spíše baby jsou na něho, jako tady na Twista,“ řekl jsem.
„Hele, mě vynech, mám teď s babama pauzu. Do promoce jenom
chlastám a pak se uvidí,“usmíval se Twist chlapeckou tváří, která na holky
platila. Byl taky, jako Capejšek, odněkud
z východních Čech, a taky jen čekal, až odpromuje.
„Pardon,“ozvalo
se za mnou, a Franta přede mne položil talíř s jídlem a košíček
s chlebem. „Tady máš tu šunčičku,“ zase jen ševelil. „Chlebíčka budeš mít
dost ?“
„Určitě.
Děkuju.“
Franta odskotačil k pultu a já jsem se pustil do jídla, prvního
pořádného od rána. Na koupališti měli jen párky a ty už jsem nemohl ani vidět.
Během jídla přede mnou přistálo druhé pivo a když jsem dojedl a dopil, bylo mi
ohromně. Co si budeme povídat, taky mě těšilo, že ti
mnohem starší
kluci u stolu mě berou jako sobě rovného.
Když Capejšek viděl, že jsem dopil pivo, přisunul ke mně sklenici. „Dej
si víno, z piva se blbne.“
„Díky, tato,“ odpověděl jsem a nalil si bílého.
Zrovna, když jsem koštoval, objevil se u našeho stolu brácha. „Můžu si
přisednout ?“ zeptal se formálně.
„Jasně,brácho“ hlaholil Capejšek.
„Co tu děláš ?“ Byl jsem pořádně překvapený, nevěděl jsem, že je
v Olomouci.
„Přijel sem na víkend za Ulinou, a ta mě večer vyrazila, že se musí
učit a tak ať du do hospody. Tušil sem, že tě tu najdu.“
Takže nás bylo sedm. Capejšek objednával flašku za flaškou a večer
příjemně ubíhal. Všichni u stolu, kromě toho nevýrazného kluka jménem Jarda,
bráchu znali, patřil k populárním postavám univerzity, určitě i proto, že
hrál druhou volejbalovou ligu za Slávii UP. Byl sice už dva roky ze školy pryč,
ale pamatovali si ho. Švagrová Ulrike právě finišovala s učením před státnicemi
a bydlela na koleji, jíž se říkalo Šmeralka.
„Kde máte synečka ?“ zeptal jsem se.
„U babičky v Brně. Jenom co Ulina udělá poslední štacku, pojede za
ním. A co vy tu máte, sjezd Casanovů nebo co ?“ zeptal se brácha Twista.
„Jak to myslíš ?“ nechápal Twist.
„No samí vyhlášení milenci. Ty, Tom a o Jurovi netřeba pochybovat, ten
by ojel aji cestářa v zástěře, jak ho znám.“
„A co já ?“ kasal se Capejšek.
„Ty bys mohl lákat baby akorát tím, že jim ukážeš, co dělá sodík,
hozený do vody,“ smál se brácha a my všichni s ním.
Objevil se Franta. „Chlapi, konečná, budeme zavírat. Mám ti to spočítat
?“
„Klidně mi to spočítej, Frantíku,“ blahosklonně odpověděl Capejšek.
Franta odběhl za pult. K nevýhodám Studentského klubu patřilo, že
brzo zavíral.
„To jsem zvědavý, o kolik mě natáhne,“ řekl Capejšek. „Kolik jsme tak
mohli mít těch flašek, netušíte někdo ?“
„Osm ?“ navrhl Jura.
„To by mohlo odpovídat,“ přidal se Twist.
„Bylo jich devět,“ poprvé zasáhl do hovoru nevýrazný Jarda.
„Tys to počítal ?“ nevěřil Capejšek.
„Jo, já jsem účetní.“
„Ještě že tě máme,“ liboval si Capejšek.
Přikvačil Franta s účtem. „Dělá to 382 koruny,“ oznámil nám.
„Tady máš, Frantíku,“ Capejšek velkopansky podal pinklovi čtyři
stokoruny. „To je dobrý.“
„Děkuju zdvořile. Byli jste spokojeni ?“
„Ušlo to.“
„Tak dobrou noc,“řekl Franta Kysele.
„Jak dobrou noc ? Teprve jsme začali, no ne, chlapi ?“ Capejšek se
rozhlédl kolem stolu.
„Pojďte, vypadnem. Domluvíme se venku,“ navrhl Jura.
Vzal jsem si z kouta aktovku a šel za ostatními nahoru.
Z chladného suterénu jsme vyšli do horka červnové noci.
„Kam půjdem ?“ ptal se vůdce Capejšek.
„Nejblíž jsou Rybičky. Nebo Varna,“ vybíral Twist.
„Je vedro, já bych šel na koupák,“ řekl jsem.
„To
není blbý nápad,“ řekl Jura.
„Tam nám nenalejou,“ oponoval Twist.
„Tak se ochladíme a pak půjdeme
někam do hospody, dyť je teprve čtvrť na jedenáct,“
obhajoval jsem
svůj návrh.
„To je vono,“ nadchnul se Capejšek.
Ze Švédské uličky jsme vyšli na
Horní náměstí a dali se doleva nahoru na Dolní náměs-
tí. Jeden
z olomouckých paradoxů. Táhli jsme kolem Neptunovy kašny po kočičích
hlavách až
do rohu
náměstí, kde začínala úzká Kateřinská ulice. Před hasičskou stanicí na jejím
konci jsme zahnuli doleva kolem vchodu malé dívčí koleje. Byla tak malá, že tam
nebyla ani vrátnice, a
holky,
většinou filozofky, si šéfovaly samy.
Teď seděly v oknech a šprtaly
se. Ustavičně, byly tím proslulé.
Tom přešel k oknu
v přízemí. „Že se vám chce, v takové krásné noci,“ hučel do hezké
blondýnky.
„Poďte s náma na koupák, ani nemusíte mít plavky.“
„Nemůžem, musíme se učit,
v pondělí máme zkoušku. A koupák bude stejně zavřený,“
odpověděla a
v očích měla příslib.
„Tak my se stavíme, až půjdeme
zpátky,“ sliboval Tom.
„Zkusit to můžete,“ vložila se do
debaty holka v okně v prvním patře.
„Tak zatím,“ řekl Tom.
Táhli jsme dál stromořadím vysokých
kaštanů. Přešli jsme kovový můstek přes Bystřič-
ku a byli jsme
u vchodu na koupaliště. Jura zkusil kliku a bylo zamčeno, jak se dalo čekat.
Šli
jsme dál a
doleva kolem budovy šaten a přišli jsme k dvoukřídlým plechovým vratům,
zamče-
ným na visací
zámek.
Twist se zámkem cvičně zatřásl a
když viděl, že pevně drží, vyhlásil : „Jdem na to."
Chytil se
oběma rukama nahoře, odrazil se nohama, skrčil je a zapřel proti plechu.
Přitáhl se
rukama a
vzepřel se, přehodil jednu nohu přes horní rám vrat a zlehka se posadil.
Přehodil i
druhou nohu a
seskočil.
Jura šel jako druhý a byl za vraty
za deset vteřin. Po něm se pokusil Capejšek, ale i když byl o hlavu větší, než
Twist, neměl jeho páru ani mrštnost.
„Chyť se, my ti zatlačíme,“ navrhl
jsem mu. Tata to zkusil, ale byl moc těžký a slabý.
Strkali jsme
mu zadek nahoru, ale brzy se rukama pustil a rezignoval.
„Já tu na vás, kluci, počkám,“ a
sedl si do trávy u vrat. Z náprsní kapsy košile vytáhl
krabičku
s cigaretami a šilhal do ní, až si jednu vybral.
Hodil jsem aktovku přes vrata a
přelezl dovnitř. Po mně seskočil brácha, po něm Tom
s Jardou.
Došli jsme k padesátce s kalnou vodou. U dřevěných lehátek jsme se
sebe shodili šaty a naskákali do vody. Pro jistotu nohama napřed. Ne tak
brácha, skočil po hlavě a když se vynořil,
nadával.
„Co je ?“ staral jsem se.
„Kurvafix, nevěděl jsem, že je tu
tak málo vody. Odřel jsem si nos.“
„Je tu jenom metr dvacet. Ukaž.“
Brácha se natočil a ve světle měsíce
jsem viděl odřenou kůži. „To nic není, buď rád, že
nemáš takovou
skobu jako Capejšek. To bys dopadl hůř,“chlácholil jsem ho.
Voda byla teplá akorát, ale po pěti
minutách začínala studit. Vylezli jsme ven a já jsem
z aktovky
vytáhl ručník, ještě trochu vlhký z odpoledne. Utřel jsem se do sucha a
podal ručník
bráchovi.
Pomalu jsme se oblékli a šli zpátky k vratům. Bez problémů jsme je
přelezli a našli
Capejška, stále
sedícího v trávě.
„Že vám to ale trvalo,“ bručel.
S námahou se postavil. „Tak jdem do hospody, nebo co ?“
„To víš, že jo, Tato. Uklidni se,“
nabádal ho Twist.
„Já jsem klidnej jak želva. Akorát,
že želva nemá takovou žízeň. Nemůže mít. Nikdy.“
Přešli jsme můstek, já dnes potřetí,
a za chvíli jsme byli u dívčí koleje. Když naši tlupu
viděly holky v
přízemních oknech, sbalily skripta a zavřely okna.
Tom šel k oknu, za nímž tušil
tu hezkou blondýnku, a zabušil na sklo. Uvnitř se zhaslo.
Holky v oknech
v prvním patře se chichotaly.
„Nedělejte fóry a hoďte nám klíč,“
žadonil Tom.
„To nejde, měly bysme průser,“ řekla
holka s rovnými dlouhými vlasy. „A je vás moc.“
Byla docela
hezká.
„Mám nápad. Poďte někdo se mnou,
aspoň dva,“ řekl Jura. Jarda s Twistem se k němu
přidali a
společně odklusali za roh hasičské zbrojnice. Capejšek se unaveně opíral o
kaštan, Tom udržoval milostnou konverzaci. Brácha stál vedle mě a
s otráveným výrazem si co chvíli ohma-
tával nos.
Hodil jsem aktovku do trávy a čekal,
co se vyvrbí. Za chvíli jsem měl jasno, zpoza rohu
se vynořilo
jakési červené monstrum na dvou vysokých loukoťových kolech, které tlačili Jura
s Twistem
a Jardou. Když vjeli do kruhu světla pod lucernou, poznal jsem vysouvací
hasičský
žebřík.
„Půjdem na ně s technikou,“
hulákal Jura. Dotlačili žebřík pod okna a postavili jej kolmo ke stěně budovy.
Holky nahoře v oknech se chechtaly.
„Víte někdo, jak se s tím
heblem manipuluje ?“ ptal se Jura.
Do bráchy vjel život. „Pusťte mě
k tomu. Ja inženěr, těchnik, mechaňik.“ Domníval se,
že mluví
rusky. Kdysi zastával teorii, podle níž stačí mluvit pomalu slovensky, a je z
toho ruš-
tina.
Prohlížel si žebřík a pak řekl :
„Nejdřív musíme zaaretovat tady ty nohy, aby se nám to nevybulilo.“ Tahal za
jakousi trubku se čtvercovou patkou, která vězela v jiné, širší trubce. Užší
trubka se se skřípáním neochotně vysouvala. Když dosedla na asfalt, brácha
zasunul robustní závlačku na řetízku do otvoru v širší trubce. „Totéž
musíme udělat na druhé straně.“
Jura s Twistem kopírovali
bráchův postup.
„Teď zkusíme zvýšit náklon toho
žebře,“ pravil brácha a obcházel monstrum. „Asi tady tím,“ dumal a začal točit
nějakým rumpálem. Žebřík se kupodivu začal zvedat.
„Hurá !“ hulákal v tiché uličce
Jarda. Všiml jsem si, že holky v přízemí nás pozorují a
baví se.
Capejšek se odlepil od svého
kaštanu. „Jdu na roh hlídat. Když zamávám, je nebezpečí
na obzoru.“
Odpotácel se na křižovatku a sedl si na dlažbu.
„Tady je to !“ zajásal brácha.
Zatočil dalším rumpálem a nejníže položený žebřík ze tří se začal vysouvat
k oknům v prvním patře. Jarda ochotně přiskočil a rval kliku rumpálu
bráchovi z rukou. „Půjč, já budu točit.“
Brácha pustil kliku a spokojeně
přihlížel. Tom s Twistem už se sápali
nahoru a lezli
po žebřících,
které byly dosud v klidu a čekaly, až na ně přijde řada. Jarda sklonil
hlavu mezi ramena a zuřivě točil klikou.
Najednou Jura řekl : „Něco se děje,
Capejšek dává znamení.“
Capejšek seděl na dlažbě a mával nad
hlavou rukou, v níž držel botu. „Co je, tato?
Proč máváš ?“
volal na něj Jura.
„Já mávám proto, že je všecko
v pořádku,“ huhlal Capejšek.
Pohlédl jsem nahoru. Holkám
v okně už nebylo do smíchu, a když byla špička žebříku
dva metry od
nich, zavřely okno. Jarda točil dál. Žebřík dorazil k římse a zapřel se o
jednu z tabulí dvoukřídlého okna. Jarda zabral a sklo se vysypalo. Holky
v pokoji začaly ječet. Jarda
zvedl hlavu a
pustil kliku. Na druhé straně ulice se otevřelo okno.
„Myslím, že to by stačilo,“ řekl
pomalu brácha. „Poď, vypadnem, než z toho bude nějaký malér.“
Zvedl jsem aktovku z trávy.
„Půjdu s tebou, nechce se mi spát,“ řekl jsem.
Podíval jsem se na místo činu.
Žebřík trčel v okně, Twist s Tomem byli dole a o něčem se radili.
Nevýrazný Jarda vypadal naprosto spokojeně. Capejšek někam zmizel.
„Kam jdete ?“ zeptal se nás Tom.
„Na Šmeralku,“ odpověděl brácha.
„Jdeme s váma,“ řekl Tom a
kývnul na Jardu.
„Chlapi, zdar,“ řekl brácha
ostatním.
„Ahoj,“ doneslo se k nám.
Capejšek s Twistem bydleli na
Gottwaldovce, pár kroků odsud. Jura jako přespolní nárok na kolej neměl, ale
nedělal si z toho těžkou hlavu. Vždycky se někde vyspal, když se mu
nechtělo na vlak do Brodku.
Šli jsme Michalským stromořadím a
pochechtávali se. Když jsme urazili asi dvě sta metrů, objevilo se před námi
žlutobílé policejní auto. Ustoupili jsme ke straně úzké silničky, aby
mohlo projet.
„Ti hajzli si klidně jezdí po parku.
Udělat to já, tak mě zavřou,“ vrčel Tom.
„Hoši, někdo nás prásknul, ti jdou
po nás,“ uvědomil si brácha.
„Naštěstí si nás nevšimli. Doufám,
že ostatní už jsou doma,“ řekl Tom.
„Dyť jsme toho zase tak moc
neprovedli,“ řekl jsem.
„Záleží na úhlu pohledu. Tabulka
skla za dvacet korun a trocha rámusu. Ale jejich očima to může být rušení
nočního klidu a třeba i pokus o vloupání,“ přemýšlel brácha.
„Nepřeháněj,“ odbyl ho Tom.
Minuli jsme vojenský pomník a za ním
se cesta mírně zvedala. Na lavičkách pod lampami seděly dvojice milenců. Když
jsme byli pár metrů od první lavičky, děvče se nasupeně zvedlo a vydalo se
proti nám.
Nevím proč, ale ohlédl jsem se.
Policejní auto bylo sto metrů za námi a rychle se blížilo.
Jelo
s vypnutým motorem a zhaslými světly.
„Hoši, bacha ! Jsou za námi !“
vyjekl jsem.
Brácha se ohlédl a hned potom se
rozběhl doprava mezi lavičky a keře za nimi. Vyrazil jsem za ním. Koutkem oka jsem
zahlédl, že Tom se přitočil k nasupené dívce a chytil ji pod paží.
Jarda mířil
velkými skoky do křovisek po mé levé ruce.
Kličkoval jsem mezi křovím a stromy
nějakých třicet metrů, když jsem přiběhl k sou-
vislému pásu
keřů. Bez rozmýšlení jsem jím proskočil, ale letěl jsem trochu déle, než jsem
čekal.
Spadl jsem do
Bystřičky. Zleva jsem slyšel, jak někdo spadl do vody. Musel to být brácha,
bylo to ze směru, jímž běžel.
Trčel jsem po kolena ve vodě a
cítil, jak se mi boty boří do bahna. Vytáhl jsem jednu nohu a přisunul ji blíže
ke břehu. Pak druhou a byl jsem pod visutým břehem. Tiskl jsem se k hlíně
levým bokem a špicoval uši. Uslyšel jsem, jak bouchly dvoje dveře policejního
auta, a
pak zupácké
hlasy : „Vylezte ven, nemáte šanci. Tak bude to ?“
Ani jsem nedutal. Nohy mi
v bahně ujížděly a tak jsem se levou rukou chytil trávy nahoře na břehu.
Hned to bylo lepší. V pravačce jsem držel tu pitomou aktovku.
„Vylezte, nebo přivedeme psy.“ Už
byli asi deset metrů ode mne. Ale neviděl jsem světlo,
baterku ti
srabi neměli. Což bylo dobré.
„Stůj !“ zařval jeden z nich. Slyšel jsem, jak brácha
skočil do vody a pak divoké záběry
paží, jak
plaval přes Bystřičku, rameno Moravy, široké nějakých osm metrů a docela
hluboké.
Prásk ! Prásk ! Třeskly dva
výstřely.
Neovladatelně jsem se rozklepal. Co
když bráchu trefili ? Co teď, kurva ?
„Když tu byl jeden, bude tu i
druhý,“ slyšel jsem pár metrů od sebe. Přitiskl jsem se pod břeh, ale třas
neustával. Klepal jsem se jak nasolený skokan.
„Tak vylez, nebo fakt dovedeme ty
hafany,“ slyšel jsem už hodně zblízka. Zase mi ujíž-
děly nohy.
Chytil jsem se levačkou co nejpevněji.
Už byli přesně nade mnou. Ucítil
jsem, jak se břeh chvěje pod jejich chodidly, a najednou mi prsty levé ruky
začala drtit policajstká kanada. Instinktivně jsem rukou ucukl.
„Tak tady seš, frajere. Tak polez.“
Zvedl jsem hlavu a díval se do
telecího ksichtu pod brigadýrkou.
„Trefili jste bráchu?“ jektal jsem
zubama.
„Tak ten plavec byl bráška ? To jste
povedená dvojka.“
„Trefili jste ho, nebo ne ?“
„Asi ne, zdrhal po druhém břehu jak
jelen. Tak už polez.“
„Sám nevylezu. Pomožte mi.“ Vyhodil
jsem aktovku obloukem na břeh.
Chytil jsem se napřažených paží a
vytáhl se nahoru. Sebral jsem aktovku. „Nebojte se, nebudu dělat potíže,“
koktal jsem.
Prošli jsme křovinami k autu.
Sedl jsem si na zadní sedadlo. Třas pomalu ustával.
Za tři minuty jsme zastavili před
policejním ředitelstvím. Jak drahé bude to taxi?, napadlo mě. Vystoupil jsem
z auta a šel s nimi nahoru. V prvním patře mi ten, otisk jehož
ka-
nady jsem
pořád cítil, sebral aktovku. „Tady si sedněte a čekejte.“ Odešel do vysokých
bílých
dveří po levé
straně chodby.
Sklíčeně jsem seděl na lavici. Cítil
jsem, jak namočené tesilky smrdí bahnem a rybinou. Jak pomalu usýchaly, smrad
se stupňoval.
Policajt vyšel ze dveří a podal mi
blok a červenou tužku. „Napište, jak to dnes bylo. Pravdu. Máte na to dvacet
minut. A teď : kde najdeme vašeho bratra ?“
Věděl jsem, že nemá smysl zapírat.
„Bude u manželky na koleji Šmeralova. Číslo pokoje neznám, ale zeptejte se na
vrátnici.“
Odešel, a já jsem se pustil do
psaní. Přemýšlel jsem, co přiznat a co vynechat, ale myšlen-
ky mi pořád
utíkaly k bráchovi. Co když je raněný ? Mohli ho trefit a on přesto mohl
utéct.
Ze dveří vykoukl statný Hanák
s distinkcemi kapitána na výložkách. Kudrnatý sympaťák.
„Pane Záruba, pojďte dovnitř.“
Ustoupil ve dveřích a nechal mě projít. „Posaďte se a dejte mi ten blok.“
Poslechl jsem. Sedl si za stůl a dal
se do čtení. Pak sáhl po mé aktovce a otevřel ji.
„Podíváme se, co mladý pan Záruba
nosí v aktovce.“
Sáhl dovnitř a postupně kladl na
stůl mokrý ručník, mokré plavky, studijní průkaz,
skripta „Dějiny mezinárodního dělnického hnutí“ a
balíček taroků. Zvedl obočí.
„Ty umíš hrát taroky ? Najednou mi
tykal.
„Umím, pane kapitáne.“
„Neval.“ Vytáhl z balíčku karty
a chvíli se v nich přebíral.
„Co je tohle?“ ukázal mi kartu.
„Pikový honér.“
„A tohle ?“
„Pagát.“
„Tak jo, taroky poznáš. Ale to, co
jsi napsal, je tak na Varšavu v tarokách. Přece mi nechceš tvrdit, že nikoho
z té party, co dělala bordel u té koleje, neznáš.“
„Pane kapitáne, fakt neznám. Jsem tu
necelý rok, tak nemůžu znát kdekoho, s kým se potkám v hospodě.“
„To beru. Ale podle té ženské, co nám volala,
vás bylo pět nebo šest. Máme tebe a tvého
bratra. Víš
co, spokojím se s dalšími dvěma jmény, protože nemůžu obejít to hlášení.
Takže budete celkem čtyři. Bereš to ty ?“
„Já bych radši počkal na bráchu.“
„Tak počkej. Na chodbě.“
Vrátil jsem se na chodbu a sedl si
na tu tvrdou lavici. Přemýšlel jsem, koho mám poto-
pit, a
vycházelo mi, že Capejška s Twistem. Jim už se nemohlo nic stát, nehrozily
jim nějaké
sankce
z děkanátu, měli pár dnů do promoce a pak už budou doma ve východních
Čechách.
Uslyšel jsem kroky na schodech a
otočil jsem hlavu po zvuku. Vynořil se nejprve
policajt a za
ním brácha. Měl na sobě černé vytahané triko, černé vygajdané tepláky a na
nohou vietnamky. V obličeji byl rudý.
„Sedněte si k bratrovi,“
poručil mu esenbák a zapadl do kanceláře.
„Jsi celý ?“ zeptal jsem se bráchy.
„Jo, netrefili mě.“
„Co jsi takový červený ?“
„Ty vole, když jsem spadl do
Bystřičky, tak jsem se svlíknul do trenek a čekal, jestli mě najdou. No a když
mě našli, tak jsem skočil do vody a plaval na druhou stranu, hadry v jedné
ruce. Vydrápal jsem se na břeh a utíkal pryč, jenže jsem vběhl do dvoumetrových
kopřiv. V šoku jsem ty hadry pustil a v trenkách mazal pryč. U té
hlavní cesty jsem chvilku počkal, až nic nejelo, potom jsem ji přeběhl a šel na
Šmeralku. Tam mi došlo, že mokrý a popálený od kopřiv nemůžu přes vrátnici, a
tak jsem se snažil vylézt na ten průchod, jak je menza. Jak jsem
šplhal na
střechu, tak jsem holení prokopl jakési okno. Podívej.“
Vyhrnul pravou nohavici a ukázal mi
krvavý šrám na holeni.
„Ale dostal jsem se na střechu a šel
ke Šmeralce. Když jsem byl pár metrů od okna, tak
se otevřelo a
v něm byla paní Fialová. Řekla : „Pane doktore, proč nejdete přes vrátnici
? Vždyť
jdete za
manželkou a to je dnes legální.“
„Děkuju, paní Fialová, já už to
dolezu.“
„Vlezl jsem do okna a šel za Ulinou.
Ta se ještě učila, a když mě viděla, tak ji málem omylo. Šíleně mě zjebala a
poslala do vedlejší cimry spát. No a sotva jsem usnul, tak mě budil
policajt.
Navlík jsem si první věci, co jsem
viděl, a šel s ním. Jak chytli tebe ?“
„Ten blbec mi šlápnul na ruku. Kdybych
neucuknul, tak nás nemají. Poslechni, ten kapitán po mně chce, abych prozradil
nejméně další dva. Že prý nás bylo minimálně pět. “
„Cos mu řekl ?“
„Ještě nic, chtěl jsem počkat na
tebe. Ale myslím na Capejška a Twista, těm už nic ne-
hrozí, za pár
dní promujou. A stejně nevím, jak se ten Tom a Jarda jmenujou. Jura je ve
druhém járu a mohli by mu zavařit.“
„Asi jo, těm se už nemůže nic stát.“
Otevřely se dveře a kapitán nás
pozval dovnitř. „Bratři Zárubovi, prosím.“
Vešli jsme do jeho prostorné
kanceláře a sedli jsme si. Kapitán se usmíval a v ruce
držel bráchovu
občanku.
„Tak pane doktore, co mi k tomu
povíte ?“
„Myslím, že víte všecko.“
„Stejně by mě zajímal váš názor.“
„Podívejte se, pane kapitáne,
dohromady o nic nešlo. Jen jsme se bavili. Rozbili jsme jedno okno a já to
klidně zaplatím.“
„Oficiálně se tomu říká přečin proti
socialistickému soužití. Jak se na to díváte teď?“
„Pořád stejně.“
Kapitán se rozesmál. „Chlapi, já
jsem taky kdysi študoval, i když na trochu jiné škole.
Ale nemůžu
zahrát do autu to hlášení, je zaevidované, to zas pochopte vy.“
„To chápeme. Co po nás chcete?“
„Jenom dvě jména.Vy dva nestačíte.“
Brácha se na mě podíval. „Dobře,
máte je mít. Capejšek a Komeštík, oba studenti pátého ročníku Přírodovědecké
fakulty.“
„Křestní jména ?“
„Komeštík je Slávek. Jak se jmenuje
Tata?“ obrátil se brácha na mně.
„Netuším.“
„Dobře, podle příjmení ho najdeme.
Bude to stát nějakou pokutu, jak jistě tušíte. Ne-
můžu to nechat
plavat.“
„Pane kapitáne, proč po mně ten…příslušník
střílel ?“
„Nováček, pane doktore. Trochu moc
horlivý, byl ve své první akci.“
„Aha. Můžeme jít?“ Jako vyjednavač
byl brácha dobrý, nakonec byl o šest let starší a zkušenější.
„Musím zavolat dolů,“ řekl kapitán a
zvedl telefon.
Zvedli jsme se. Brácha směšně ťapkal
ve vietnamkách ke dveřím. Kapitán domluvil a
gestem nás
propustil.
Vyšli jsme z budovy. Začínalo
svítat. Přešli jsme tramvajové koleje a můstek přes By-
střičku. Za
pět minut jsme byli v místech, kde brácha říčku přeplaval. Ve vysokých
kopřivách
se rýsovala
dráha jeho úprku. Našli jsme na ní boty, tričko, kalhoty a hodinky. Posbírali
jsme
všechno a
brácha se na cestě převlékl. Tričko, tepláky a vietnamky sbalil pod paží.
„Ale za tu srandu to stálo, ne ?“
zeptal se.
„Teď už jo, ale jednu chvilku mi
cvikalo,“ řekl jsem. „Jak po tobě stříleli. Bál jsem se,
že tě
trefili.“
„Ale netrefili. Tak zdar, jdeme
spát.“
„Kdyby se ti chtělo, tak přijď na
koupák. Budu tam.“
„Možná jo. Ahoj.“
Za čtrnáct dní jsme dostali
předvolání na policejní ředitelství. S Capejškem a Twistem
jsme se
dostavili přesně, střízliví a zvědaví.
„Tak pánové, vítám vás u nás. Dejte
mi své občanky, prosím.“ Kapitán byl zdvořilost
sama. Dali
jsme mu občanské průkazy.
„Pan Capejšek ?“ kapitán vzhlédl od
četby.
„To jsem já, pane kapitáne,“ řekl
Tata.
„Takže vy budete pan Komeštík, že ?“
„Jiná možnost není,“ pokrčil rameny
Twist.
„Pana Zárubu, co rád hraje taroky,
už znám. Tak k věci. Jste ochotni zaplatit pořád-
kovou pokutu,
pan Capejšek a pan Komeštík ve výši sto korun, a bratři Zárubové ve výši dvě
stě korun ?“
„Jistě,“ zaznělo trojhlasem.
„Tak tady máte bločky. Sto, sto,
dvakrát dvě sta. Prosím, dejte mi peníze.“
Vytáhli jsme peněženky a dali mu
peníze. Pak se kapitán zazubil. „Pan doktor Záruba
by správně měl
zaplatit dvě sta osm korun,“řekl.
„Za co těch osm korun ?“zeptal jsem
se.
„Jeden šus z pistole stojí
čtyři kačky.“
Oněměl jsem, ale ne Tata. Zvedl ruku
se svým bločkem.
„Pane kapitáne, je to slosovatelné
?“ zeptal se s nevinným úsměvem.
„Ven !“ zařval kapitán.
Velice rádi jsme ho poslechli. Smáli
jsme se ještě na ulici.
Autor: Admin
Vydáno: 22.7. 2008 21:27
Hodnocení: 2.7 (celkem 609 hlasů)
Známkovat:
1 |
2 |
3 |
4 |
5 (jako ve škole)
Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Zatím nebyly přidány žádné komentáře.