Registrace je možná zde
Sedmnáctiletá
Z cyklu "Olomoucké povídky" - Dalibor Záruba
Když budík zazvonil, měl jsem sto chutí jej vyhodit z okna. Byl to pro nás tak nezvyklý zvuk, že se mi nechtělo věřit, že opravdu musíme vstát. Zamáčkl jsem tlačítko na jeho vršku a položil se na záda. Slyšel jsem jakési šátrání a ...
„Kdybychom nepotřebovali prachy, tak mě v pět z pelechu nikdo nedostane,“ řekl do ranního ticha Hans. „V neděli k tomu.“ Mluvil mi z duše.
„Odjezd je o půl šesté, musíme pohnout,“ vzdychl jsem pragmaticky a zadusil cigaretu v popelníku. Vstal jsem a odešel přes chodbu do koupelny. Vyčistil jsem si zuby a pak strčil hlavu pod studenou sprchu. Lehká kocovina za včerejška zmizela.
Vydrbal jsem si hlavu ručníkem a prsty prohrábl krátké vlasy. Hřeben jsem nepotřeboval. Posbíral jsem kartáček, pastu a ručník a vrátil se do pokoje. Hans podřimoval.
„Jeníku, vstávej a mazej se umýt,“ nabádal jsem ho.
Poslechl a s očima zalepenýma se odšoural do koupelny.
Oblékl jsem si špinavé tepláky, do kapes strčil poslední pětatdvacetikorunu, cigarety a zápalky. Sedl jsem si na postel a čekal na Hanse. Když se přiklátil a oblékl se, sešli jsme před kolej. Obešli jsme celý blok a dorazili na Šmeralku, kde byl sraz. Venca, Čuk a Mora už byli před vchodem a seděli na schodech. Měli na sobě kopřivové uniformy, které si nechali, když ukončili vojenskou katedru. Lépe řečeno, štípli je, jenže tvrdili, že je jenom nevrátili.
„Zdar, synci,“ pozdravil je Hans.
„Kalné studentovo ráno,“ prohodil Venca.
„To je slabé slovo,“ ucedil Čuk.
„Snídali jste ?“ zeptal jsem se.
„Nebylo co,“ řekl Mora. „A vy?“
„Taky ne,“ řekl jsem. „Třeba tam bude nějaká hospoda.“
„Ale pokud bude, tak otevře nejdřív v deset. To nějak přečkáme,“ doufal Hans.
Ozvalo se vrčení a zpoza rohu vyjel obstarožní autobus s chlapíkem v kšiltovce za volantem. Dohrkal k nám a řidič otevřel dveře. „Tak nastupovat, spícháme,“ oslovil nás.
Vlezli jsme dovnitř a rozsadili se, každý sám na dvousedadlo. „Šéfe, může se tady kouřit ?“ popíchl ho Hans.
„Ani nápad,“ řekl šofér. „Hoši, kde se tady můžu otočit ?“
„Tady nikde,“ odpověděl zlomyslně Hans.
„Jéžiš, to budu muset cóvat,“ povzdychl si řidič.
Nechali jsme jej, ať si poradí.
„Máme tak čtyřicet minut, než s tou herkou do Želátovic dojedem,“ řekl Hans z protějšího sedadla. „Trochu se dospíme. Běž někam jinam,“ požádal mě.
Vstal jsem a šel dozadu. Hans svou vytáhlou postavu položil na obě dvousedadla a zavřel oči.
Zkusil jsem to jako on, ale nemohl jsem usnout. Motor autobusu byl podle všeho v posledním
tažení a příšerně rachotil. Ještě, že do Přerova je to po rovině, pomyslel jsem si. Kopec by ta mašina nezvládla.
Nakonec malé stoupáníčko přece jen přišlo, až v samotných Želátovicích. Projeli jsme dědinou, ležící na mírném svahu. Na návsi byla hospoda, což bylo dobré. Autobus dosupěl za poslední statky a zastavil.
„Vystupovat, panstvo !“ řekl šofér. „Ve čtyři po obědě odjezd.“
„Na ten oběd jsem moc zvědavý,“ zabručel Hans.
Vylezli jsme na rozlehlé staveniště. Kousek od nás stála unimobuňka a od ní se táhl několikasetmetrový skelet budoucí drůbežárny.
Z unimobuňky vyšel polír, padesátník v civilu a klobouku. „Tož vás vítám, chlapci. Poďte, řeknu vám, co budete dělat.“
Šli jsme za ním ke stavbě. Na ocelových sloupech už spočívala střecha z betonových panelů.
Podél skeletu vedly křivé koleje a na nich stál malý jeřáb. Mistr se zastavil u míchačky.
„Tady je míchačka, tady voda a na paletě ciment. Uděláte řídký beton tady z toho štěrku, na-
ložíte ho do tady těch koleček a vytáhnete ho jeřábem na střechu. Viděl bych to, že tři z vás by byli dole u míchačky, a dva nahoře budou zalívat spáry. Kdo se hlásí na střechu ?“
„Třeba já,“ zvedl jsem ruku.
„Já taky,“ přidal se Hans.
„Vylezte za mnou, ukážu vám, jak si to představuju.“ Šel k žebříku a vylezl na střechu. Vyšplhali jsme za ním.
„Vidíte tady ty spáry ? Ty zalijete betonem pěkně do roviny a lžícou zahladíte.“
Mezi panely byly spáry, protože boky panelů byly zkoseny.
„To nebude problém, šéfe,“ řekl Hans. „Poslyšte, můžeme počítat s nějakou svačinou ? Od včerejška jsme nejedli.“
„To ve smlouvě nemáme. Můžete si ale skočit do hospody, otvírá se v deset,“ řekl mistr a slezl po žebříku dolů. Slezli jsme dolů za ostatními.
„Pane, v jakém poměru máme míchat ten beton?“ zeptal se ho Mora.
„Na tři lopaty písku lopata cimentu, to bude akorát,“ odpověděl mistr. „Já budu jezdit s jeřábem.“
„To nemusíte, stačí, když mi to chvilku ukážete. Už jsem s podobným jezdil v Moravii,“ lhal Venca.
„Máš papíry ? Nemáš, to se ví. Ale co, risknu to. Tož poď, není to složité. Nakonec je neděle a stará mě uvidí ráda doma,“usmál se.
Odešli s Vencou kousek po kolejích a mistr otevřel kabinu jeřábu. Vlezl dovnitř a zapnul stroj. Uvnitř kabiny gestikuloval a Venca přikyvoval. Pak pustil Vencu dovnitř a Venca se po chvíli rozjel směrem k nám. Raději jsme se mu klidili z cesty. Motor hučel a Venca za jízdy manipuloval s ramenem. Otáčel jím a spouštěl hák. Dojel k nám a zastavil. Mistr seskočil a řekl : „Zdá se, že je šikovný. Já na vás chvílu dohlídnu a když to bude v pořádku, ztratil bych se domů a přišel až odpoledne, jo ?“
„Jasně, šéfe. Žádný strach,“ řekl Venca.
Mistr odešel do své boudy a my jsme si dali cigaretu před výkonem. Seděli jsme na hromadě štěrku a zvažovali, jak to budeme dělat.
„Na nás s Morou zase zbyla ta nejtěžší robota,“ brblal Čuk. „Celý den u míchačky.“
„Když jsi blbý a neumíš se včas hlásit, tak si to vyžer,“ odporoval Hans. „Ale nebude to tak strašné, protože betonem z jedné míchačky zaspárujem půl střechy.“
„Máte mít kvalifikaci,“ smál se Venca. „Specialistů je vždycky třeba.“
„Ty drž hubu, ty jsi specialista na lhaní,“ nepřestával Čuk.
„Vykašlete se na to, hádky se nenajíme. Já jdu nahoru na pozorovatelnu, jestli není nějaký proviant v dohledu,“ řekl jsem a popadl zednickou lžíci a naběračku, které byly na pytlích s cementem. Vylezl jsem na střechu a přešel na opačnou stranu. Pode mnou byl sad, plný ovocných stromů. Viděl jsem jabloně a ořešáky, a pod nimi keře angreštu a rybízu. Nějaké jabko by tam ještě mohlo být, uvažoval jsem. Na rybíz a angrešt je už moc pozdě, stejně jako na hrušky, ale jabka by tam mohla být.
Přešel jsem po střeše zpátky. Míchačka už vrčela a Čuk do ní lopatou házel štěrk. Specialista seděl v kabině jeřábu a kouřil, Mora páral zednickou lžící pytel cementu a Hans se zájmem kibicoval.
„Kluci, na druhé straně je ovocný sad. Běžte se mrknout, jestli tam není nějaké ovoce,“ volal jsem dolů.
Hans s Morou prošli mezi pilíři stavby a zamířili do sadu. Přešel jsem zase po střeše a sledoval, zda budou mít úspěch.
Vyrušilo mě pískání. Otočil jsem se a viděl, že rameno jeřábu se vytáčí nad střechu. Na háku visela kolečka na čtyřech řetězech. Utíkal jsem zpátky na kraj střechy a pozoroval, jak se podaří přistání.
Venca se vyklonil z kabiny a volal : „Ukazuj mi, jak to mám spustit !“
„Asi tak metr, ale pomalu,“ zařval jsem.
Venca jemně spustil o půl metru.
„Eště půl metru,“ zavolal jsem a chytil se madla. Kolečka mnou smýkala, jak je Venca rozhoupal při vodorovném pohybu. Venca znova popustil a obě kola dosedla na střechu. Její spád byl velice mírný, ale přece jen trochu směsi vyšplíchlo. Vyhákl jsem řetězy z oušek a pustil je. Zašel jsem na kraj a řekl Čukovi : „ Nedávej to tak plné, vylívá se to ven.“
Nabral jsem do naběračky beton a lil směs do spáry. Směs byla moc řídká a při horním okraji spáry zůstával půl centimetr volného místa. No co, říkal jsem si, nejdříve to nahrubo zalijeme tou řídkou a pak namícháme hustou a zahladíme to.
Vydržel jsem to dvacet minut, od ustavičných předklonů mě začalo bolet v kříži. Zkusil jsem pracovat v dřepu a to bylo ještě horší. Dám si pauzu.
Sešel jsem ke kraji, sedl si a klátil nohama. Zrovna jsem si zapálil, když se mi pod nohama objevili Hans s Morou. Mora měl svlečenou blůzu uniformy a držel ji v náruči. Byla plná zelených vlašských ořechů a nahoře trůnila dvě scvrklá jablka.
Čuk vypnul míchačku a Venca vylezl z kabiny. Vstal jsem a slezl dolů.
„To jste se moc nevyznamenali,“ řekl Čuk při pohledu na tu úrodu.
„Nic jiného tam nebylo,“ řekl Mora. „Dám ti pár ořechů a ty mi půjčíš jeřábek,“ navrhl Vencovi.
„To si eště rozmyslím,“ odpověděl Venca.
Mora položil blůzu na pytle s cementem. Každý jsme si vzali pár ořechů a zkoušeli je rozlousknout. Dupnul jsem na jeden podpatkem tenisky a ořech praskl. Oloupal jsem zelenou slupku a vybral jádro. Byla na něm bílá blanka, ořechy zdaleka nebyly zralé. Jádro bylo křehké a hořké.
Venca mlátil do ořechů násadou od krumpáče, kterou kdesi našel. „Dejte všecky ořechy sem, já je rozklepu,“ navrhl.
Mora vysypal všechny ořechy před Vencu a ten do nich třískal.
„Neper do nich tak, budou na sračku,“ upozornil ho Hans. Venca ubral na rasanci, a když byly všechny ořechy naprasklé nebo rozbité, vzali jsme si každý svůj podíl a usadili se na štěrku. Loupali jsme slupky a za chvíli jsme měli prsty hnědé, jako bychom kouřili sto denně.
„Já mám hořko v hubě jak po fernetu,“ řekl Mora.
„Na závěr si dáme jabko a bude po hořkosti,“ řekl Čuk.
„Stejně, deset deka ořechů a kousek jabka, to je slabota,“ řekl Hans. „Myslím, že mám ještě větší hlad, než předtím.“
„V deset mažeme do hospody a najíme se,“ řekl jsem a těšil se.
„Je teprv půl osmé, to nevydržím,“ zoufal Mora.
„Ale vydržíš, stejně ti nic jiného nezbývá,“ řekl Hans.
„Ty vole, ty ale umíš potěšit,“ řekl Mora hořce.
„Tomu se pouze říká reálný pohled,“ zasmál se Hans.
„Kolik máte nahoře malty, když jsme v té realitě,“ zeptal se Čuk.
„Když teď budem dva, tak asi na půl hodiny,“ odhadl jsem a vstal. Šel jsem k hadici s vodou a napil se, abych měl aspoň něco v žaludku.
Vylezli jsme s Hansem nahoru a pustili se do práce. Popojížděli jsme s kolečky a zalívali spáry a zářijové slunce se do nás opíralo.
Po půl desáté se na střeše objevil polír. Zkušeně se prošel po střeše a řekl : „Všechny ty spáry jsou málo zalité, musíte to spravit.“
„Nebojte, šéfe, máme to vymyšlené,“ řekl Hans. „Měli jsme moc řídkou směs, ale na fajront si necháme namíchat hustější a tou to zatáhneme.“
„Je vidět, že vám to myslí,“ pochválil nás mistr.
„Nejsme blbí,“ řekl jsem. „Můžem na svačinu ?“
„Jistě, ale jen na půl hodiny. I s cestou,“ odpověděl.
„To stihnem,“ řekl Hans a odložil naběračku. Slezli jsme za mistrem po žebříku, opláchli si ruce pod hadicí a vydali se ho hospody.
Nedočkavě jsme stepovali přede dveřmi. „Kdyby tak měli guláš,“přál jsem si.
„Já to vidím na tlačenku s cibulí a octem. Dvojitou,“ řekl Čuk.
„Kurva, já na cokoliv,“ dodal Hans. „Ať už otevřou.“
V deset se dveře otevřely a starý hostinský, který mohl směle konkurovat našemu panu Josefovi z Růžku, nás pozval dovnitř. „Pivečko, pánové ?“
„To taky, ale hlavně jídelní lístek,“ řekl Čuk.
„Je mi líto, u nás nevaříme,“ řekl hospodský a vypadal, že mu to je fakt líto.
„To nemáte ani chleba s vuřtem ?“ optal se nevěřícně Čuk.
„Ne. U nás se do hospody jíst nechodí, to není jako ve městě.“
„Tak nám dejte aspoň to pivo,“ rezignoval Čuk.
Hospoda byla tmavá místnost do čtverce. Za pultem byly dvoje dveře, natřené na hnědo.
„To jsme dopadli,“ hořekoval Čuk, největší jedlík.
„Ále co, v pivu je taky spousta kalorií,“ řekl Hans.
„To jo, jenže je to hodně drahá dieta,“ odporoval jsem.
Hospodský nám donesl pivo a postavil krýgly na porcelánové tácky. Napili jsme, bez ťukání, na to nás nikdy neužilo.
„To sem zvědavý, co s náma udělá ta kombinace ořechy, jabko, pivo,“ přemýšlel nahlas Hans.
„Nic moc. Ořechy jsou zdravé, pivo je zdravé a jabka taky. To nám silným jedincům nemůže ublížit,“ řekl Venca, sám v posledním ročníku medicíny.
„Někdy, když zkombinuješ samé plusy, může z toho taky vylézt velké minus,“ filozofoval Čuk, taky necelý rok do promoce. Teoreticky.
„Nebuďte takoví pesimisti, v pět budem na Růžku a najíme se, až prasknem,“ řekl Mora a objednal si další pivo. Dopili jsme taky a hospodský roztočil pípu.
„Nesmíme to moc přehánět, mistr pravil, že na jídlo máme půl hodiny, i s cestou,“ řekl jsem.
„Mají mít hospodu blíž k drůbežárně, blbci,“ řekl Čuk. „Nebo naopak.“
„Dáme maximálně tři a půjdem,“ rozhodl Hans.
Zvládli jsme to sakumprásk za necelou hodinu. Mistr nebyl na stavbě ani ve své boudě, zmizelo i kolo,takže jsme se opět pustili do práce. Slunko pálilo a tak jsme se s Hansem svlékli do trenek. Byli jsme na dně stále té první japonky, když jsme zdola zaslechli hádku. Šli jsme na kraj střechy a viděli, že Mora se dobývá do kabiny jeřábu, kterou hájil Venca.
„Slíbils, že mi půjčíš jeřábek, dal jsem ti půlku mých ořechů,“ útočil Mora.
„Ale ne po třech pivech,“ hájil se Venca.
„Dyť ty máš taky tři, tak o co ti de ?“
„Já jsem prověřený, a ty ne,“ odpověděl Venca.
„Tak mu to půjč, stejně potřebujem maltu,“ ozval se Hans.
„Tak dobře, bude to tvoje maturita. Svezeš japonku dolů a pak plnou nahoru. Máš jenom jeden pokus,“ určoval Venca pravidla.
„To beru,“ řekl Mora a hrnul se do kabiny. Vyjel s hákem nahoru a my jsme na něj připnuli japonku. Hans Morovi zamával a Mora vytočil rameno a sjel s nádobou dolů.
„Hoši, potřebujem hustší maltu,“ volal Hans. „Dejte tam víc cementu a míň vody.“
„Provedu, mistře,“ řekl Čuk a zapnul míchačku. Naházel do ní štěrk, napustil vodu a když se obě složky promíchaly, hodil do bubnu čtyři lopaty cementu. Starostlivě pozoroval, jak se hmota v míchačce otáčí, a pak přihodil půl lopaty štěrku.
„Teď to máte akorát,“ zavolal na nás. „Pojeď sem,“ houkl na Moru. Ten přistavil japonku pod buben míchačky a Čuk se chytil kola na boku a vyklopil obsah míchačky dovnitř. Vypnul motor a lžící vyškrabal zbytky, které uvízly na vnitřních listech. Připnul řetězy k japonce a mávl na Moru.
Mora zapjal zdvih, ale jeden z háčků se vysmekl a všechen beton se vyklopil Čukovi na nohy.
„Co děláš, ty vole !“ ječel Čuk. „Málem mě to zavalilo.“
„To tys to blbě zapnul,“ oponoval Mora.
„Neudělal maturu, idiot,“ radoval se Venca. „ Ale co teď s tou maltou budem dělat ?“ staral se.
„Co by, seškrabte to a dejte zpátky do japonky,“ smál se Hans.
„Jenom aby se nevrátil mistr,“ strachoval se Mora.
Čuk pečlivě zapnul vysmeknutý řetěz a začal házet beton do japonky.
„Dej bacha, ať tam není žádná hlína,“ nabádal jsem ho.
Když byla japonka plná, Venca šel do kabiny a vypudil z ní Moru. „Měls jenom jeden pokus, tak vypadni.“
Mora vylezl z kabiny a řekl : „Du na ořechy, mám čím dál větší hlad.“ A zmizel směrem k sadu.
„Dones nám taky," hulákal Hans za ním.
Venca spolehlivě vyvezl beton na střechu a tak jsme začali zamazávat spáry, které jsme předtím zalili řídkou směsí. S hustou maltou to šlo dobře, ale práce nám šla pomalu. Slunce pálilo a taky pivo v prázdném žaludku dělalo svoje.
Mora se vrátil s ořechy. „Hoši, v tom sadu jsem zahlíd nějaké slepice. Co kdybysme jednu chytili a sežrali ?“
„Tady na stavbě ? Seš blázen,“ odbyl ho Venca.
„Ne tady, pěkně doma na koleji,“ vysvětloval Mora.
„To je jiná,“ přidal se Hans. „Ale ve volném terénu ji nechytíte, to chce nějaké zbraně.“
„Já to nejdřív zkusím s blůzou,“ řekl Mora.
„Já du s tebou,“ řekl Venca a vzal z hromady štěrku svou vojenskou blůzu Druhou podal Morovi. Vydali se do sadu.
Hans přeběhl na druhou stranu střechy. „Přižeňte ji sem, my vás shora budem navigovat,“ křičel za nimi.
Práce mě přestala zajímat, přešel jsem k Hansovi a sledoval lovce, jenže po chvíli se ztratili mezi korunami stromů, které nám zakrývaly výhled. Doufal jsem, že se brzo objeví, a tak jsem si sedl na kraj střechy a komíhal nohama. Hans se přidal a zapálili jsme si.
„To by bylo žrádlo. Nejdřív pořádný vývar a pak masíčko,“ zasnil se Hans.
„Anebo vývar a maso na paprice a s knedlíkem,“přidal jsem se.
„Jenže jediná jistota v tuto chvíli jsou ty blbé ořechy. Skočím pro ně,“ odtušil Hans. „Chceš taky pár?“
„Jistota je jistota, dones mi jich tak deset.“
Hans odešel k žebříku a já jsem hleděl do sadu. Za chvíli jsem zahlédl nějaký pohyb a mezi stromy se objevila slípka a za ní Mora s roztaženou blůzou v rukou. Slípka kličkovala a Mora kopíroval její pohyby. Pak se objevil udýchaný Venca.
Slepice zahnula doprava a zpátky a Venca po ní skočil, ale minul ji o metr.
„To je kokot,“ zhnuseně řekl Hans. „Takhle ji nikdy nechytíte, zkuste šutry!“ hulákal na lovce.
„Já vím o něčem lepším,“ odpověděl Venca, když se vyškrábal na nohy. Zašel pod střechu a po chvíli vyšel se dvěma násadami od krumpáčů. Jednu podal Morovi a znovu se vydali mezi stromy a keře.
Pohodlně jsme se usadili na kraji střechy a jedli ořechy. Po tom pivu docela ušly.
Ozvalo se poděšené kdákání a kořist se znovu objevila v našem perimetru. Venca s Morou ji hnali před sebou v širokém rozestupu, a kdykoliv chtěla uhnout ze směru, tak jí zastoupili cestu a donutili pokračovat k nám. Když byla celá trojice těsně u nás, začali jsme kluky povzbuzovat, a slepice, vyděšená nenadálým kraválem, skočila do velkého keře angreštu. Mora s Vencou stáli každý na jedné straně keře a dívali se na sebe.
„Skočte po ní!“ řval Hans.
„To se ti řekne, víš, co je tam trní ?“ odpověděl Venca.
„Nebuď srab a skoč !“
Mora se zapřáhl násadou daleko za sebe, jako by chtěl hrát gorodky, a hodil. Násada se jednou otočila kolem podélné osy a vletěla do keře. Slípka kvokla a zkoušela utéct, ale moc jí to nešlo, protože jednu nohu měla zlomenou. Jakmile byla z keře venku, Venca skočil a chytil ji do blůzy.
„Hladomor skončil !“ povykoval.
„Teď jí musíte zakroutit krkem,“ radil jsem.
Mora si klekl a šátral rukama pod blůzou. „Mám ho !“zařval.
„Aspoň pětkrát zakruť a pak potáhni,“ doporučoval jsem. Věděl jsem svoje, jednou na vodě jsme taky chytili zatoulanou slepici. Zakroutil jsem jí krkem a pustil, a slepice se dala na útěk.
Ani můj druhý pokus nebyl úspěšný, až pak mi kdosi poradil, že musím zakroutit a pořádně škubnout.
Na scéně se objevil Čuk a pozoroval, co se děje.
Mora najednou vytáhl ruce zpod blůzy. „Hoši, já nemůžu,“ hlesl. Venca se na něj díval jako na totálního idiota.
„Nebuď měkký !“ povzbuzoval ho Hans.
„Fakt nemůžu,“ prosebně řekl Mora.
„Uhni, kurva !“ řekl Čuk a klekl si. Strčil ruce pod blůzu a vytáhl slepici ven. Párkrát zakroutil a škubnul. Ozvalo se suché prásknutí a slípka znehybněla.
„Poď, dem se podívat,“ řekl jsem Hansovi.
Přešli jsme střechu a slezli po žebříku. Kluci stáli nad tělem mrtvé slepice a smutně na ni hleděli.
„Ty vrahu…“ řekl Mora Čukovi.
„Neblbni, Moro,“ bránil se Čuk. „Někdo to musel udělat.“
„Nemusel,“ trval na svém Mora.
„Nemůžu říct, že by mi to bylo úplně jedno, ale už se stalo. A hlad mám furt stejný,“vložil se do debaty Hans.
„Teď ji musíme někam schovat, než se mistr vrátí,“ řekl jsem.
Čuk popadl slepici a strčil ji do prázdného pytle od cementu.
„Vraťme se do rachoty, jako by se nic nestalo,“ navrhl Hans.
Venca odnesl násady kamsi pod střechu a my s Hansem jsme se znova vydrápali na střechu. Když jsme začali zarovnávat spáry, objevil se mistr, očividně spokojený po nedělním obědě.
Zkontroloval kluky dole, pokynul Vencovi, který seděl v kabině jeřábu, a vydal se k nám na střechu. Přeletěl očima spáry, podíval se na beton v japonce a řekl : „Ještě máte hodinu a půl.
Beton vám akorát vyjde, ne ?“
„Asi jo, „řekl jsem.
„Už jste něco jedli ?“
„Zatím nic, v hospodě nic neměli,“ řekl Hans. „Taky jste nám mohl říct, že se v hospodě nevaří.“
„Hoši, já tam v životě nebyl. Bydlím vedle v Tučíně a tam se v hospodě vyvařuje jedna báseň.“
„No jo, Tučín je Tučín,“ řekl jsem a vůbec netušil, že nějaký Tučín existuje.
„Co vy vlastně študujete ?“ zeptal se dobře naladěný polír.
Schválně jsem dal Hansovi čas, aby odpověděl první, a byl jsem zvědavý, co řekne.
„Já medicínu,“ zalhal.
„No jo, pan doktor. A ty ?“ obrátil se na mě.
„Přírodní vědy,“ řekl jsem. Nemusím každému na potkání vykládat, že studuju tělocvik a zeměpis. Blbý, ale opálený, že jo.
„Já mám jenom průmku. Stavební,“ řekl mistr s trochou despektu.
„Hlavně, aby byl člověk spokojený s tím, co dělá,“ filozofoval Hans.
„Třeba s betonováním,“ rýpnul jsem si.
„Práce, matka pokroku,“ dodal Hans.
„Vy jste ve straně ?“ vyděsil se mistr.
„Ale kdeže, jenom známe pár frází,“ řekl jsem.
„Ještě nejsme zralí,“ doplnil Hans.
„Tak to dodělejte,“ ošil se mistr a kráčel k žebříku. Škrábal se levačkou pod kloboukem a cosi si mumlal sám pro sebe.
Tiše jsme se smáli, dokud jeho hlava nezmizela za okrajem střechy.
„Nasadili jsme mu brouka do hlavy,“ řehtal se Hans.
„Dodělejme to, ať máme pokoj,“ řekl jsem a popadl zednickou lžíci.
Jak mistr předpověděl, směs nám vystačila na zahlazení všech spár, které jsme za celý den zalili. O půl čtvrté jsme vyškrábali poslední zbytky betonu z japonky a zavolali jeřáb. Venca svezl kolečka dolů a my jsme slezli k ostatním. Na žebříku jsem cítil, jak mě ty ustavičné dřepy a předklony poznamenaly.
Čuk vyplachoval míchačku a pak hadici zamířil dovnitř japonky. Vystříkal vnitřek, popadl madlo a zakvedlal kolečky. Naklonil japonku a špinavou vodu vylil na ušlapanou trávu.
„Já jdu pro mistra,“ řekl Mora a odkráčel k unimobuňce.
Umyli jsme si ruce, utřeli je do tepláků usadili se na slunci. Kouřili jsme a čekali na autobus.
Mistr přišel s Morou po boku. Kouknul do míchačky, kouknul do japonky a pokývl hlavou.
„Tady to je v pořádku. Co nahoře ? Mám tam lézt ?“ obrátil se na nás.
„Nemusíte,“ řekl Hans.
„Soudruzi by si měli věřit,“ dodal jsem.
„Důvěřuj, ale prověřuj,“ řekl Hans.
„Tak děkuju za odvedenou práci. Čest práci,“ řekl očividně zblblý mistr.
„S pánem bohem,“ řekl jsem.
„A pochválen buď,“ přidal Hans.
Zvedli jsme se a posbírali šaty. Mora, krytý Vencou a Čukem, zvedl z trávy pytel se slepicí a zabalil jej do blůzy. Obešli jsme unimobuňku a posadili se do stínu zahrady jednoho ze statků.
Autobus přirachotil přesně ve čtyři. Nahrnuli jsme se dovnitř a zalehli na sedadla.
Po celou cestu jsme podřimovali, byli jsme unavení z práce, slunka a hladu. Když jsme před Šmeralkou vystoupili, bez řečí jsme obešli dívčí část koleje a vyvlekli se k nám na čtvrté patro.
„Dej sem tu slípku, já ji půjdu spařit,“ řekl Hans Morovi.
Mora rozbalil blůzu a z pytle od cementu vytáhl slepici. Pytel zmačkal a strčil do koše.
Hans si zul tenisky a z jedné vytáhl šňůrku. Vzal slepici a vyšel na chodbu.
„Jdu sehnat nějaký velký hrnec,“ řekl Čuk. „Co ještě budem potřebovat ?“
„Kdyby byla cibule, mrkev, celer. Sůl máme,“ řekl jsem.
„Zkusím něco splašit,“ řekl Čuk a odešel.
„Po suchu sedět nebudem,“ řekl Venca. „Vybírám na pivo. Dávám pět kaček.“
„Já taky, a tady máš za Hanse.“ Dal jsem Vencovi poslední desetikorunu.
„To stačí, beztak do koule víc piva nevleze,“ řekl Venca a vzal mléčně bílou kouli, stojící na peřiňáku. Původně to bylo svítidlo, ale koule se bezvadně osvědčila jako nádoba na pivo.
„Na, kup ještě ciga,“ řekl Mora a podal Vencovi pětikačku.
„Dobrý nápad,“ ocenil ho Venca a ve dveřích se minul s Hansem.
„Už se paří. Počítám tak dvacet minut a můžeme ji odrat,“ řekl Hans.
„Co jsi s ní udělal ?“ chtěl jsem vědět.
„Pověsil jsem ji do sprchy a pustil horkou vodu.“
„Chuděra, teď ještě visí,“ politoval ji Mora.
„Přestaň s tím litováním. Jenom silnější v přírodě přežije a my jsme prostě byli silnější, no.“
„Ale byli jsme v přesile. Pět na jednoho,“ nedal se Mora.
„Není to kokot ? Máš hlad, nebo nemáš ? Jasně, že máš, tak už drž hubu,“ rozohnil se Hans.
Otevřely se dveře a Čuk přivlekl černý pětilitrový hrnec. Uvnitř měl dvě cibule.
„Mrkev ani celer jsem nesehnal,“ řekl omluvně.
Polehávali jsme a posedávali, dokud se nevrátil Venca a nenalil nám pivo do sklínek od hořčice. Vypil jsem svou sklínku a šel se podívat do koupelny. Bylo v ní šero a plno páry. Otevřel jsem okno a šel ke sprše. Slepice visela dvacet centimetrů pod růžicí a horká voda stékala po peří. Zastavil jsem kohoutek a sáhl do peří. Uvnitř bylo suché. Rozvázal jsem tkaničku a sundal nebohého ptáka. Zkusil jsem vytrhnout jedno pírko, ale šlo to ztuha. Povzdychl jsem si, odvázal tkaničku z krku a uvázal ji za zadní nohy. Přivázal jsem slepici znova pod růžici a roztočil kohoutek.
Ve dveřích našeho pokoje jsem se zastavil. „Pánové, chcete vědět, kdo je největší kokot na světě ? Tady náš Jeník,“ řekl jsem.
„Co blbneš,“ hájil se Hans.
„On pověsil tu chuděru za krk do horké sprchy. Takže voda stékala pěkně po peří a na kůži se vůbec nedostala. To peří bysme mohli vytrhat jedině kombinačkami,“ řekl jsem.
„To mi nedošlo,“ kál se Hans. „Spravils to ?“
„To víš, že jo.“
„Já pro ty kombinačky stejně dojdu. Už se mi nechce čekat,“ prohlásil Čuk a odešel do svého pokoje pro kleště.
„Dáme jí ještě deset minut a pak ji odpeříme,“ navrhl Venca.
„Já zas navrhuju, abychom ji uvařili tady na pokoji, jinak nám ji sousedi rozkradou,“ řekl jsem. „Donesu z kuchyňky vařič.“
„Jenom aby nám ji neukradli ze sprchy. Du se tam podívat,“ řekl Hans.
Hans do koupelny, já do kuchyňky, Čuk s kombinačkami do pokoje. Činorodost z nás jen prý-
štila. Donesl jsem elektrický vařič na pokoj a strčil šňůru do zásuvky. Čuk mi podal sklenici piva a tak jsem se napil.
„Deset minut je v tahu. Už by mohla být napařená,“ řekl Mora.
„Dej mi pro sichr ty kombinačky,“ řekl jsem Čukovi. V koupelně jsem zavřel kohoutek, odvá-
zal nebožku a zkusil ji v kuchyňce odrat. Šlo to jen o málo líp, než předtím, prsty mi klouzaly po peří. Vzal jsem kleště a bylo to bez problémů.
Když se na kůži utvořila malá pleš, viděl jsem nějaký pohyb. Podíval jsem se zblízka a přes kožnaté náměstíčko pochodovali čmelíci, a bylo jich hodně. Vytrhal jsem peří na jiném místě a viděl stejný obraz. Praštil jsem kombinačkami o stůl a šel do pokoje.
„Berte si tu mrchu, je na ní čmelíků jak na Václaváku,“ řekl jsem naštvaně.
„Ty naděláš,“ řekl Venca. Už měl trochu v hlavě. „Kde je ?“
„Kde by byla, v kuchyňce. Kombinačky jsou na stole.“
Nalil jsem si pivo. Bylo dosud studené z Růžku, což jsem si uvědomil, když jsem si přiložil sklenici na čelo. Bylo rozpálené. Asi z toho slunka, pomyslel jsem si. A taky mě trochu pobolívá žaludek.
Vypil jsem pivo a žaludek se trochu umoudřil. Že by nezralé ořechy, pivo, únava a slunce dohromady ? Vykašli se na to, těš se na jídlo, umiňoval jsem si.
Přišel Venca s rozporcovanou slípkou v hrnci, plném vody. Postavil hrnec na vařič a zapnul plotýnku. „Kdo bude mít při vaření hlavní slovo ?“ zeptal se.
„Třeba já,“ řekl unaveně Hans. Že by i on, pomyslel jsem si. „Hoďte tam polévkovou lžíci soli a tu cibuli,“ dodal.
Za půl hodiny začala voda v hrnci vřít. My jsme stačili dopít pivo, ale nebyla v tom žádná šťáva, apaticky jsme seděli kolem vařiče a skoro nemluvili. Bolela mě hlava a znovu se ozýval žaludek.
Venca vzal nůž a píchl do vařícího se masa. Píchl podruhé a řekl : „Ta mrcha musela mít nejméně sedmnáct roků, je tvrdá jak šutr.“
„Já na ni jaksi nemám chuť,“ řekl Mora.
„Už zas začínáš ,“ zpražil ho Čuk.
„Je mi tak blbě, že mě i hlad přešel,“ dodal Mora.
„Mi taky,“ řekl jsem.
„To ty zjebané ořechy s pivem,“ řekl Hans. „Třeba nás to přejde, až se sedmnáctiletá uvaří.“
„Já si jdu lehnout,“ řekl jsem a přešel ke své posteli a svalil se do ní.
„Uhni, Čuku, já se taky na chvilku natáhnu,“ řekl Hans a Čuk se zvedl z jeho postele a sedl si na podlahu vedle Mory, který se se zavřenýma očima opíral o zeď.
Venca seděl vedle vařiče a občas píchl nožem do masa, ale protože nic neříkal, bylo jasné, že maso je pořád jak houžev.
Zadřímal jsem a probudil se v okamžiku, kdy do pokoje přišly holky. Morova, Čukova a Vencova. My s Hansem jsme byli momentálně volní.
„Co je s váma ?“ zeptala se Čukova Lenka. „Ale voní to tady krásně,“ přičichla k hrnci. „Co to vaříte?“
„Sedmnáctiletou,“ řekl Venca a píchl do masa. „Už začíná měknout.“
„Jakou sedmnáctiletou ? zeptala se Morova Věra.
„Starou opelichanou kuru,“ řekl Venca.
„Jakou kuru ?“
„No slepičí stařenu.“
„Kde jste ji vzali ?“
„Je to naše kořist ze stavby,“ řekl Čuk.
„Aby z toho nebyl průser,“ starala se Lenka, která nám v Studentservisu dohazovala brigády.
„Neboj, Leni, nikdo nás neviděl, žádný průser nebude,“ uklidňoval ji Čuk.
„Jestli bude, tak máte po ptákách.“
„Honzo, kde máte talíře ?“ zeptala se Stáňa.
„V kuchyňce něco najdeš,“ řekl znaveně Hans. „Ale já stejně jíst nebudu.“
„To my si dáme, viďte, holky?“ řekla Stáňa.
Donesla pět talířů, naběračku a lžíce. Nalila sobě a holkám vývar a přidala kusy masa. Le-
targicky jsme sledovali, jak se cpou naším jídlem, jak si přidávají a a jak nakonec nechaly
v hrnci jen trochu polévky.
Když dojedly, se smíchem odešly na Šmeralku. My jsme se s námahou zvedli a šli na Růžek. Pivo je nejlepší lék.
Autor: dala
Vydáno: 13.7. 2008 23:34
Hodnocení: 2.7 (celkem 607 hlasů)
Známkovat:
1 |
2 |
3 |
4 |
5 (jako ve škole)
Přidat komentář
Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Komentáře
Zatím nebyly přidány žádné komentáře.